„I stalo se ke mně Hospodinovo slovo: Lidský synu, čím bude dřevo vinné révy lepší než jiný strom, vinná ratolest, která byla mezi stromy v lese?“ Ezechiel 15:1-2
Izraelský národ nepřestával hřešit proti Hospodinu, nicméně si arogantně myslel, že bude přesto vykoupen, ať už na základě svatosti svých předků, či zásluhou nějaké vlastní, vnitřní svatosti. A tak hřešili, jak se jim zlíbilo. Důsledkem nekončící Boží milosti, kterou Hospodin lidu projevoval, když je zachraňoval z mnohých nesnází, si národ začal myslet, že je oblíbeným dítětem Prozřetelnosti a že by je Hospodin nikdy nezavrhnul. Aby tedy pokořil jejich pýchu, tak jim Hospodin zjevuje, že sami o sobě nejsou o nic lepší než okolní národy. Následně jim pokládá otázku, zdali je na nich něco, co by zasluhovalo obdiv. „Často jsem vás nazýval révou, zasadil jsem vás do úrodné půdy a staral se o vás. Avšak nenesete žádné ovoce, nebo je snad něco, pro co byste měli zůstávat v mé přízni? Myslíte-li si, že je ve vás něco víc než v okolních národech, pak se vskutku mýlíte.“ „Lidský synu, čím bude dřevo vinné révy lepší než jiný strom, vinná ratolest, která byla mezi stromy v lese?“ (Ez. 15:1)
Pamatujme na to, že tuto skutečnost můžeme přijímat, aniž bychom jakkoli naznačovali, že by snad Bůh změnil svůj věčný plán pro nádobu milosti; Ne všichni v Izraeli byli určeni k věčné záchraně, ale jako národ měli určitá privilegia. Tento obraz tak nastiňuje věčné vyvolení církve, které je v Kristu. Bůh od své vyvolené církve svoji lásku nikdy neodvrátí, ale od těch, kteří jsou vně občas ano. Od svých vlastních nikdy, ale od vyznavačů, těch, kteří pouze stojí na vnějších hodnotách církve, těch, jež nejsou Jeho dětmi, od těch vskutku může a také odvrátí veškerý projev své náklonnosti. Hospodin pokořuje Izrael tím, že jim ukazuje, že v ničem nevynikají nad národy, které jsou kolem nich. Ba naopak, nejsou nic jiného, než politováníhodný lid, který není hoden srovnání s babylonským cedrem, nebo samařským dubem. Jelikož nenesli Hospodinu ovoce, stali se bezcennými, k ničemu. Pomocí podobenství, které před sebou máme, Bůh navštěvuje jejich pýchu a pokořuje je.
Milovaní, s Boží pomocí i my využijeme tohoto podobenství k tomu, aby nás naučilo dvě věci. Zaprvé, naučí nás to pokoře, zadruhé, postaví to do světla všechny, kdo jsou pouhými vyznavači.
i.) Zaprvé zde máme LEKCI POKORY pro všechny z vás, kteří jste „okusili, že Pán je dobrý“ (1. Petr. 2:3). „Lidský synu, čím bude dřevo vinné révy lepší než jiný strom, vinná ratolest, která byla mezi stromy v lese?“
Pozorujeme-li různé typy stromů, pak vidíme, že vinná réva se mezi nimi vyjímá. Vidět to můžeme v podobenství o Jótamovi, kdy stromy přizvaly i vinnou révu a řekly jí: „Pojď ty, kraluj nad námi“ (Soudců 9:12). Z pouhého pohledu na vinnou révu však nenalezneme důvod, pro který by nad ostatním stromovím měla kralovat. Nemá nad nimi žádnou výhodu ani velikostí, ani vzezřením ani užitečností. Z jejího dřeva žádný užitek mít nebudeme. „Cožpak z něj bude vzato dřevo, aby se použilo k nějakému dílu? Vezmou z něj snad na kolík, aby na něm visel jakýkoliv nástroj?“ (Ez. 15:3). Jediný užitek z vinné révy je její ovoce. Možná vnímáme její půvab v tom, jak obepíná stěny našich domů, na Východě se ní můžeme kochat v plné parádě, pečlivě vysazené a kultivované. Podíváme-li se však na révu jako takovou a odejmeme-li od ní její plodnost, náhle není nic víc než nejubožejší maličkost mezi všemi stromy. A nyní, milovaní, to je tou lekcí pokory pro Boží lid. Je nazván Hospodinovu révou, ale je snad větší, než ostatní? Kdepak, ostatní jsou stejní a někteří jsou dokonce větší a lepší. Izrael se z Boží milosti stal plodným, byl zasazen do úrodné půdy, Pán je zasadil mezi zdi svatyně, a tak mohou nést ovoce k Jeho slávě. Čím však jsou bez svého Boha? Kým se stanou bez neustálého působení Ducha, plodícího v nich úrodu? Nejsou pak nejmenšími mezi syny člověka a nejubožejšími mezi těmi, kdo byli narozeni z ženy? Křesťane, obrať svoji pozornost k následujícímu:
„Co v tobě je hodno úcty, nebo může potěšit Stvořitele?“
Podívej na sebe, takového, jaký jsi. Netrápí tě tvé svědomí? Nejsou tvé mnohé pády svědkem proti tobě, neusvědčují tě z toho, že nejsi hoden být nazýván Jeho synem? Mentální slabost, morální křehkost, neustálá nevíra a stálé odvracení se od Boha, není snad toto vše důkazem toho, že jsi nejmenší ze všech svatých? A pokud jsi byl učiněn někým, není to snad pouze z milosti, bezplatné, svrchované milosti, díky které, jsi byl proměněn? Je-li tu někdo, kdo by se snad domníval, že je v něm něco navíc, pro co byl vyvolen, pak ať je mu jasně dáno najevo, že v otázce milosti stále tápe v temnotě a stále ještě nerozumí evangeliu. Kdyby evangeliu rozuměl, pak by totiž vyznal, že je nejmenší z nejmenších – maličkost mezi maličkostmi – nehodný, nezasluhující, a naopak pekla zasluhující. Všechno by pak připsal vzácné milosti, která ho učinila jiným, dále by pak všechno připsal výjimečné lásce, která ho vyvolila ze zbytku světa. Ó křesťane, byl bys strašným hříšníkem, kdyby tě Bůh neproměnil. Ó ty, jež horlíš pro pravdu, stejně urputně bys horlil pro ďábla, kdyby tě nepřemohla milost. Jednou tě čeká místo v nebi, stejně tak by ale na tebe byl čekal řetěz v pekle, kdyby tě milost neproměnila. Zpíváš o lásce, ale na tvých rtech mohla stejně tak být píseň nemorálnosti, to vše by se stalo, kdyby tě milost neobmyla Kristovou krví. Nyní jsi posvěcen, obživen a ospravedlněn, kde bys ale dnes byl, kdyby nezasáhla Boží ruka? Není přestoupení, kterého by ses nemohl dopustit ani není pošetilosti, do které bys nemohl spadnout. I samotné vraždy by ses mohl dopustit, kdyby tě nezachovávala milost. Jednou budeš jako andělé, ale mohl jsi dopadnut jako ďábel, nebýt oné milosti. A proto, nikdy nebuď pyšný, byl ti dán oděv shůry, ale tvým dědictvím bývaly jen hadry. Nebuď pyšný, teď máš velké jmění, širokou doménu milosti, kdysi jsi ale neměl jedinou věc, kterou bys mohl nazvat vlastní, kromě hříchu a trápení. Nyní jsi zabalen do zlaté spravedlnosti Spasitele a přijat mezi ty, kteří došli zalíbení, byl bys ale pohřben pod černou horou hříchu a oděn do špinavých hadrů bezpráví, kdyby tě On neproměnil. A ty jsi pyšný? Vyzdvihuješ sebe? Ó jak zvláštní, aby se povyšoval ten, který má všechno půjčené, ten, který nemá nic vlastního, ale pro všechno se upíná k milosti, nešťastný vězeň závislý na štědrosti Spasitele a přesto pyšný. Žije z živé vody Krista, a přesto se pyšní! Běž a pověs svoji pýchu na šibenici, pověs ji tak vysoko, jako visí Haman. Pověs ji tam ať tam hnije, a ty stůj pod ní a navěky ji proklínej, protože jestli je ze všech věcí něco, co si zaslouží největšího opovržení, pak je to pýcha křesťana. Ze všech tvorů má právě on o deset tisíc důvodů více než jiní k tomu, aby byl pokorný a v té pokoře chodil s Hospodinem a aby ji spolu s dobrotou projevoval svému okolí. Tak tedy, ať tě to vede k pokoře, křesťane, že vinná réva není o nic větší než ostatní stromy a že je zachráněna pouze svojí plodností, která jí byla dána Bohem.
ii.) A nyní tu máme druhou lekci. Tak jako je réva bez ovoce bezcenná, stejně tak je bezcenný i vyznavač, který nenese ovoce. A vskutku, není ve světě nic tak zbytečného jako on.
A nyní se pojďme pozastavit nad tímto bodem – vyznavačství bez ovoce. A zatímco o tom kážu, tak ať každý: kněz, diákoni i posluchači, ti všichni ať zkoumají svá srdce a své otěže a ať sami uvidí, jestli náhodou nejsou vyznavači bez ovoce.
I. Kde takové vyznavače najdeme? Všude, milovaní, úplně všude – tady dole, tam nahoře, úplně všude, najdeme je za kazatelnami i v lavicích. Falešní uctívači jsou v každé církvi. Teď dejme stranou ostatní denominace, takovíto lidé jsou v našich církvích, a dokonce jsou i v tomto shromáždění. Ať už jste v jakékoli denominaci, vždy se tam najdou i falešní uctívači, kteří nenesou ovoce. A jak víš, že mezi ně nepatříš i ty? Falešného vyznavače najdeme na každé pozici v církvi a v každé sféře společnosti. Najdeme ho mezi bohatými – je zámožný a církev ho chválí a vyvyšuje. Bůh mu hojně požehnal bohatstvím tohoto světa, a tak mu církev, zapomínajíce, že si Bůh vybral chudé, připisuje veliké pocty a co od něj dostává na oplátku? Nedostává nic víc, než malou pomoc. Chudí v jejím středu jsou stále zanedbáváni a její potřeby nepokryje ani v nejmenším dar od tohoto boháče. A kdyby přeci jen měla podíl z jeho bohatství, tak se jí nedostane žádné z jeho modliteb, stejně tak ji ani v nejmenším nepodpoří jeho svatý život, protože boháč často žije v hříchu a přebývá v nečistotě. Jeho vyznání je pak pro něj pouhým převlekem, kterým zakrývá svoji vinu. Častokrát nalézáme falešné vyznavače právě mezi bohatými, ale najdeme je i mezi chudými. Ne jednou se stalo, že přišel chudák do shromáždění a byl vřele přijat. Mysleli si, že je dobré, když se chudoba snoubí s milostí – milost rozjasní jeho chatrč a do jeho chudého domu přinese spokojenost. Tento chudý člověk se však obrátí k nerozumnostem a upadne do opilství. Přestože přísahal, tak svým nevhodným chováním zostudil svého Boha. A pokud neklesl tak hluboko, tak je alespoň nečinný, sedí v lavici a nijak nepřispívá k životu církve. A tak se i z něj stal falešný vyznavač bez ovoce.
Falešné vyznavače nalezneme i mezi těmi, kdo vedou předvoj Boží armády. Muži, kteří výmluvně kážou. Jejich názor je brán jako zákon, mluví jako proroci a jejich řeč se zdá být shůry. A opravdu, nesou ovoce popularity a filantropie, ale jejich srdce nejsou usmířená s Bohem, a tak i jejich ovoce, přestože je samo o sobě dobré, není ovocem ke svatosti. Morální přispění jejich práce nepřetrvá na věčnost. Jelikož tedy nejsou živou ratolestí živé révy, pak nenesou ovoce Ducha. Falešné vyznavače pak najdeme i ve stínu tichých lidí, kteří nikdy nemluví a o kterých jen zřídka slyšíme. V neděli ráno vklouznou do svých lavic, odsedí si své, nakonec se vytratí a pak se utěšují tím, že svojí přítomností ve shromáždění splnili svoji duchovní povinnost. Jsou tak němí, tak potichu, a tak skrytí. Jsou to lenoši, kteří nedělají zhola nic. Člověk by řekl, že neplodné stromy rostou jen na kraji zahrady, ale kdepak. Některé takové stromy najdeme právě v samotném středu. Stromy bez ovoce vidíme jak na okraji, tak i ve středu. Falešné vyznavače najdeme ve skrytu i na veřejnosti a mezi chudými stejně tak, jako i mezi bohatými.
A ještě je najdeme mezi těmi, kteří věčně pochybují. Neustále se strachují o to, že nemilují Pána Ježíše a dokola opakují „ach, kéž bych jenom věděl, zdali mu patřím!“
„Odpověď, co chtěl bych znát
Na otázku, jež nedá spát.“ (Báseň od Newtona)
Tato starost by jim opravdu neměla dát pokoj, pokud nenesou žádné ovoce a pokud se nesnaží „upevňovat svoje povolání a vyvolení.“ (2. Petr. 1:10). Na druhou stranu vidíme falešné vyznavače i mezi lidmi sebevědomými, kteří bez studu prohlašují „Vím, komu jsem uvěřil, vím, že jsem křesťan, ať si říkají, co chtějí. Jsem si jist, že mě mé hříchy nemohou zničit a má spravedlnost mě zachrání. Mohu dělat, co se mi zlíbí, protože vím, že patřím Bohu.“ Ach, další falešný vyznavač, bez úrody, stejně jako ti ostatní, kteří mají jen pochyby a žádnou víru a pro Pána nedělají nic.
A pak je tu další druh falešného vyznavače, který se nikdy nemodlí, když je o to požádán při modlitební chvíli. Je to také ten, který zanedbává modlitební život své rodiny. U takového snad ani nebudeme zmiňovat jeho osobní zbožnost, bez pochyby ji totiž zanedbává úplně stejně. Takový je vskutku bez ovoce. Ale může to být i takový, který se postaví a jeho modlitba bude výřečnou a dlouhou. Takový může být stejně neplodný, jako ten předchozí. Má spoustu slov ale žádnou opravdovost, hodně listů, ale žádné plody, dar hovořit, ale žádný dar důslednosti. Dobře mluví, ale špatně chodí. Mluví zbožně, ale nechodí pokorně s Bohem ani mu s radostí neslouží. Nemůžu říct, že bych vás znal dostatečně hluboko, ovšem vím toho dost na to, abych mohl říct, že ani vaše pozice ve sboru, jakkoli je význačná, ani váš charakter, jakkoli dobrý v očích lidí, nestačí k tomu, abychom s jistotou došli k závěru, že nejste falešným vyznavačem. Protože falešné vyznavače najdeme u každého charakteru a v každém ranku, od nejvyššího po nejnižší, od těch nejtalentovanějších, po ty nejméně gramotné, od těch nejbohatších, po ty nejchudší, od těch nejtišších po ty nejvíce viditelné. Falešní vyznavači jsou v každé složce církve.
A nyní, neměl bych vám říct, kdo tedy ten falešný vyznavač je? Ten, který zanedbává osobní modlitbu a který nechodí veřejně s Bohem. Je to člověk, jehož postoje a mluva jsou před Bohem pokrytectvím. Člověk, který podvádí v obchodě a okrádá v podnikání, a přesto to vše zamete a přijde s andělským obličejem. Je jako ten pokrytec, který se modlil „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé…“ (Luk. 18:11). Takový je pro vás příkladem člověka, který nenese žádné ovoce k dokonalosti. Podobně je na tom ten, který exceluje v morálním životě a který spoléhá na své skutky doufajíc, že bude zachráněn svou spravedlností. Takový předstupuje před Hospodina a prosí o odpuštění a v ruce přitom drží lež, protože s sebou přináší vlastní spravedlnost. I takový člověk, je falešným vyznavačem, který nenese ovoce. Opět jde o člověka, který mluví velká slova o velkých doktrínách, vyžívá se ve zdravé pravdě ale ne ve zdravém životě. Jeho nároky jsou vysoké, ne tak jeho život. Dokáže poslouchat duchovní píseň
„Jednou v Kristu, navždy v Kristu.“
On sám ale nikdy v Kristu nebyl, protože Pána nemiluje, ani mu neslouží, naopak, žije ve hříchu, aby se mohla rozhojnit milost. A takový také patří k těm, kteří žádné ovoce nenesou.
Ale proč vás musím všechny dnes vyjmenovávat? Ať vás dnes Pán sám vyhledá! Je mezi vámi mnoho takových, na koho se vztahuje prokletí Merózu. „Proklejte Meróz, praví Hospodinův anděl, prokletím proklejte jeho obyvatele, protože nepřišli na pomoc Hospodinu, na pomoc Hospodinu jako hrdinové.“ (Soudců 5:23) Mnoho z vás jí spokojeně tuk a sladce pije a nepřináší Hospodinu žádnou úrodu, ani mu neslouží – líní Isacharové, krčící se jako silný osel mezi dvěma břemeny. Nemluvíte o Kristu, ani se k němu nemodlíte, ani mu nic nedáváte a ani pro Něho nežijete. Budujete si jméno k životu a sami jste mrtví. Obklopujete se vyznavačstvím, ale pro Krista nežijete, ani mu nezasvěcujete své životy. Sami posuďte, co vám dnes říkám. Kdyby vás dnes prosili sítem, kolik z vás by bylo bez poskvrny? Není tu snad dost okřídlených vyznavačů, kteří létají vysoko, ale nedělají nic? Kteří jsou rychlí ke slovu, ale žijí své životy tak pomalu, jak se jim chce? Kteří si možná rádi poslechnou pravdu, ale nikdy tu pravdu nekonají ke službě svému Bohu, ani nežijí k Jeho cti? Tací z vás, pánové, jsou nejzbytečnějšími a nejubožejšími ze všeho stvoření! Protože podobně jako ta réva, i vy jste mohli být ctěnými pro své ovoce. Bez něho jste však, stejně jako ta réva, opovrženíhodní. Nehodíte se k ničemu, snad jen pro to být vyťatými a hozenými do ohně.
II. A nyní vyvstává druhá otázka – Jakto, že tito lidé nenesou ovoce, a tak musí být zavrženi?
Důvodem je to, že nemají kořeny. Mnoho z takových lidí nemá kořeny. Jsou to příkladní vyznavači, libí na pohled, ale naprosto bez kořenů. Vzpomínáte si, jak jste si jako malí hráli ve své zahradě? Vytrhli jste květiny, přesadili je jinam a udělali si zahrádku. Druhého dne jste ale tyto květiny našli mrtvé. Stejně tak je tomu z mnohými z vyznavačů – hezké květiny, vytržené bez kořenů, nedrží se ale půdy, nečerpají žádné živiny, nemají žádnou mízu. Důsledkem toho zemřou, aniž by přinesli ovoce. Takový přijde mezi nás a říká „chci se připojit k církvi“. Doptáváme se vás, jak nejlépe umíme, a vy nám vážně odpřisáhnete, že jste urovnali své srdce s Bohem. Tak vás pokřtíme a přijmeme mezi sebe. Ale nikdy jste nebyli zakořeněni, a tak po čase umřete. Když vyjde slunce se svým spalujícím žárem, tak zahynete. A vy, kteří jste vcelku slušní vyznavači, nenesete žádné ovoce, protože nemáte kořen, přesto si myslíte, že stačí přetvářka a kořen přijde potom. Mé srdce se třese pro mnohé mladé lidi v mém sboru – ano, nevyloučím ani vlastní společenství. Myslí si, že jsou obrácení, ale nebylo to opravdové, upřímné, skutečné. Bylo to nadšení, neklid v jejich svědomí, ale nebude to mít dlouhého trvání. Nejhorší ale je to, že přestože toto obrácení nevydrží, tak tito lidé zůstávají vyznavači. A když přijdou do shromáždění, tak řeknou „Jsem si jist!“. Můžete jim kázat kolik se vám zachce, ale neproniknete k nim. Jsou to členové sboru, pokřtění lidé, překročili Rubikon, co víc po nich chcete? Pro takové toho moc udělat nemůžete. Pro takové se opravdu trápím, pro ty z mých posluchačů s nejkamennějším srdcem, a naříkám před Hospodinem. Pro takové bych potřeboval dva páry očí, abych mohl plakat. Protože kdo je přesvědčí, jsou-li si sami jisti tím, že jsou v pořádku? A mají na to razítko církve, že jsou v pořádku, přestože klamou sebe i ostatní a stále ještě přetrvávají v „hořkosti a v poutu nepravosti“ (Skutky 8:23). Mí mladí přátelé, nechci vás každého kontrolovat, když se chcete připojit k církvi, ale řeknu vám jedno: ujistěte se, že je vaše vyznání pravé předtím, než vstoupíte do společenství. Rád bych řekl všem, které Pán miluje, aby přišli a sjednotili se s Božím lidem, ale prosím vás, buďte si jistí, „zkoumejte svá srdce a zkontrolujte své otěže“. Mnozí si mysleli, že jsou obráceni a nebyli. Stovky tisíců měli ten dojem, jakousi konverzi, ne opravdovou, která chvíli vydržela, ale pak vyprchala jako letní sen. Není to tak dávno, co ke mně přišel na návštěvu jeden mladý pán, úžasný člověk a věřím, že i pravé Boží dítě. Řekl mi, že byl velmi osloven jedním z mých nedávných kázání na téma hříchu. „Ale“ řekl, „byl jsem pokřtěn ještě v dětství. Když jsem byl ještě malý, došlo v naší vesnici, v Nové Anglii, k probuzení. Mé srdce bylo nejzatvrzelejší ze všech, ale přesto jsem byl zasažen. Jen výjimečně byste mohli najít chlapce, či děvče, které by se nepřipojilo k církvi. To mě hluboce zasáhlo. Plakával jsem před Bohem a modlil se k němu. Šel jsem za knězem a řekl mu, že jsem se obrátil, oklamal jsem ho a nechal se pokřtít.“ Svůj příběh pokračoval vyprávěním o tom, jak se následně namočil do těch nejtemnějších zločinů a odešel velmi daleko, dokonce i od vyznavačství. Na univerzitě byl pro svoji zkaženost vyškrtnut ze sborových záznamů. Řekl mi, že až do nedávna byl naprostým bezvěrcem a jen málokdy přemýšlel o otázkách Božího království. Dávejte pozor, mnozí z vás, abyste nezůstávali ve falešné víře. Mnoho z lidí z ní pak odchází, protože jim svět dává více. Mnozí taky přijdou a prohlásí, že patří Bohu, a opravdu si to myslí, ale nejsou zakořeněni, a tak se časem jejich nadšení vytrácí. Ó jak mnoho takových mezi námi máme a to proto, že pořádně nezkoumali své začátky. Nedávali si na začátku pozor. Pořádně si neprohlédli ten první úsvit. Mysleli si, že to plápolající světýlko bylo Sluncem spravedlnosti. Mysleli si, že krvácení jejich svědomí byla usmrcující Boží ruka. Potřebovali ale mnohem hlubší, lepší a jistější proměnu, než je ta, kterou si prošli. Bratři, mějme se na pozoru, abychom nevkládali příliš důvěry do našich zkušeností a abychom nebrali až moc věcí nadarmo zatímco naše začátky zůstanou neprověřené. Vracejme se do těch začátků často a začínejme znova, kéž se stále vracíme ke Kristu se starou písní,
„V rukou nenesu nic
Jen ke Tvému kříži pnu se vstříc“
Pamatuj, jsou to právě tyto začátky, které jsou často důvodem neúrody.
III. A nakonec zatřetí – co Bůh zamýšlí s těmi, kteří nenesou ovoce? Nebudu se vás ptát, co si o sobě myslí oni sami. Je hodně vyznavačů, na kterých byste vydělali nemalé jmění, kdybyste je koupili za pravou cenu a pak je prodali za cenu, kterou si myslí, že mají. Mají o sobě vysoké mínění, které nabyli v církvi. Kněz si o nich myslí dobré, jsou to ctihodní lidé, je krásné, když tací přijdou na shromáždění. Je to také přínosné, když takový člověk sedí v kostelní lavici! Opravdu, z takového by mohl být diákon! Všichni si o nich myslí jen to dobré. Dnes ovšem smeteme podobné představy ze stolu. Nás zajímá, co si o takovém člověku myslí Hospodin. Boží názor na člověka, který vyznává, aniž by byl upřímný je tento: je to nejméně užitečná věc na celém světě. A nyní mi dovolte, abych vám to dokázal. Našel by se někdo, kdo by dokázal, že takový člověk k něčemu je? Zeptám se církve – máme před sebou někoho, kdo nenese žádné ovoce a jediné co má, je vyznavačství? Členové sboru, k čemu je takový člověk? Utěší snad někoho z vás ve vaší tísni? Podepře unavené ruce kazatele, když se ten bude modlit? Povede vojsko do bitvy? Bude vám k něčemu? Vidím vás jednomyslně zvedat ruce a říkat „Takový člověk nepřináší žádný užitek, protože nenese žádné ovoce. A když jeho život neodpovídá jeho vyznání, pak ať je z našich záznamů vyškrtnut. Nechte ho jít, nepřináší nic.“ A kam pak odejde? Odejde do světa. Pojďme se optat světa. Co si o takovém muži myslíš ty? Říká, že praktikuje víru. Bude ti něčím platný? A svět odpoví „ne, takového muže nepotřebuji, vždyť je to člověk, který slouží dvěma pánům, občas je vyznavačem a občas světským hříšníkem, s takovým nechci nic mít. Vyžeňte ho pryč.“ Kam ho tedy prodáme? Kam ho vyženeme? Zdá se, že není užitečný ani církvi, ani světu. Možná přináší užitek své rodině, zeptejme se tedy jeho nejstaršího syna: „Johne, je ti tvůj otec k užitku?“ „Ne, pane, naprosto ne. Kdysi se modlíval se zdánlivou upřímností k Pánu, prosíc Ho, aby nás zachránil. Pak se zvedl od modlitby a šel si vylít svůj vztek. Byl jsem cílem mnoha záchvatů jeho vzteku, aniž bych mu k tomu dal nějaký důvod. Vždycky byl temperamentním člověkem. V neděli chodil do kostela a brával nás s sebou, ale moc dobře víme, jaký byl pak v pondělí. Opíjel se, nadával. A takový, že by mi byl ku prospěchu? To on ze mě udělal bezvěrce, pane!“ A jeho žena? „Povězte nám, co si myslíte o svém podivuhodném muži? Říká, že praktikuje víru“ „Ach pane! Neměla bych tak mluvil o svém muži, ale učinil mě nešťastnou ženou. Myslím, že bych se dávno připojila k vašemu shromáždění, kdyby můj muž nebyl tak rozporuplný. On ale neustále trápí mé srdce. Je pro mě neustálým kamenem úrazu, nevím, co s ním.“ „Nuže, zeptáme se Jane z kuchyně, co si myslíš o svém pánu? Říká, že praktikuje víru, ale nežije tak, co si o něm myslíš?“ „No, myslela jsem si, že jsou křesťané dobří lidé a že mi bude příjemné s takovými bydlet. Ale pokud je tohle křesťanství, tak radši ať mi zaplatí méně u světského muže, to je vše, co bych k tomu řekla.“ Nuže, jaký je užitek z takového muže? Možná je dobrý v podnikání, je přeci muž vyznání. Vlastní obchod, každý ho má v úctě. Cožpak právě nedal peníze na stavbu nového kostela? Není snad vyhlášený svojí pomocí chudým školám? Zeptejme se tedy jeho mužů: „Co si myslíte o svém pánu?“ „Co si o něm myslíme? No, mysleli bychom si o něm mnohem víc, kdyby nám k výplatě přidal alespoň pár haléřů. Je to nejhorší zaměstnavatel v celé farnosti.“ „Dejme to chvíli stranou, co si o něm myslíte?“ „Je to neuvěřitelný pokrytec! Někteří z nás chodili do shromáždění, ale upřímně, radši bychom se toho zdrželi, než abychom tam chodili s takovým pokrytcem.“ To, co vám popisuji, jsou opravdové příběhy, nikoli fikce. Nemusím chodit daleko, bohatě stačí cesta odsud k mostu, abych zaklepal na dveře některých z nich. K čemu takový vyznavač je? Kdyby snad radši odpověděli upřímně: „Nejsem křesťan“, když je baal bohem, tak ať mu slouží, a je-li lepší sloužit světu, tak ať ten člověk jde a slouží světu a dostane se mu uznání za svou službu – za to, že nepodváděl ďábla. Ale je-li Bůh Bohem a člověk přesto setrvává v hříchu, přestože mluví o milosti, k čemu pak takový člověk je? Bůh sám ho vydědí. Kdybychom se ho zeptali, jestli Mu takový člověk k něčemu je, odpověděl by „Ne, naprosto k ničemu.“ Réva není k užitku, pokud nenese ovoce, stejně tak tento člověk, říká, že věří, přesto má menší cenu než bezcenný, protože podle toho nežije. Milovaní, neříkal bych tak extravagantní věci, toto ale řeknu velmi chladně – Jestli je mezi vámi někdo, kdo svojí vírou pouze klame ostatní a nežije podle svého vyznání, pak vás prosím – a myslím to vážně – prosím vás, vzdejte se svého vyznání, pokud vám Bůh nedá sílu k tomu, abyste podle něj žili. Prosím vás, nezůstávejte mezi dvěma názory. Je-li Bůh Bohem, je-li vaším dobrým Pánem a chcete-li Mu sloužit a získat Jeho odměnu, pak Mu služte. Ale nemíchejte do sebe dvě věci. Ať je to buď jedno, nebo druhé. Odvolejte své vyznání a služte ďáblu, nebo své vyznání zachovejte a služte Bohu celým svým srdcem – buď jedno, nebo druhé. Naléhavě vás nabádám k tomu, abyste se rozhodli, nikdy si nemyslete, že můžete mít obojí. Protože „nikdo nemůže být otrokem dvou pánů.“ „Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.“ (Matouš 6:24)
IV. Nakonec mi dovolte, abych vám pověděl, co se stane se stromem, který nenese ovoce. Je nám řečeno, že takový strom bude hozen do ohně. Když je stará réva stržena ze zdi, po tom, co nenesla úrodu, co se s ní stane? Zahradník ji bez zaváhání odhodí na hromadu plevelu, kterou nakonec zapálí. Kdyby to byl jakýkoli jiný strom, mohl by se využít jako topné dřevo v pánově domě. Tato rostlina je ale natolik potupná, že ji zahradník radši vyhodí do rohu na hromadu spolu s ostatním plevelem. Kdyby to byl silný dub, mohl by se použít jako dřevo do vánočního krbu, poctivě by hořel, jasnou září plamene. Ale k neplodné révě se přistupuje s odporem, je ponechána, aby doutnala spolu s plevelem, s odpadem. Je to vskutku nešťastná podívaná. Tak je tomu i s falešnými vyznavači, každý, kdo nemiluje Boha zahyne. Ale ti, kdy vyznávají, že Ho milují, ale není to pravda, půjdou do záhuby s ostudou. „Nebudou pohřbeni v hrobě králů.“ Stejně jako tomu bylo s jedním z králů, o kterém bylo řečeno „Bude pohřben pohřbem osla, vyvlečen a pohozen za jeruzalémskými hradbami.“ (Jer. 22:19) Jeho zatracení bude tou nejstrašnější podívanou, kterou peklo uvidí! Když Satan padl z nebes se svou satanskou zlomyslností proti Bohu, tak v jeho ďábelství byla jakási velkolepost, v jeho zatracení byla zvláštní velikost. A až bude do záhuby seslán veliký rouhač a ničema dojde zatracení, tak to bude se zvláštní velkolepostí, protože takový člověk byl věrný svému vyznání. Když se ale do pekla dostane falešný vyznavač, tak to bude to nejubožejší, opovrženíhodné a strašné zatracení mezi všemi zatraceními. Představuji si, jak se budou velcí rouhači zvedat ze svých ohnivých řetězů a budou syčet mezi zuby na kněze, který byl podvodníkem- „Aha! Takže ty jsi tu s námi? Varoval jsi nás před opilstvím a říkal nám o prokletí. Ha! A sám jsi skončil v pekle mezi opilci?“ „Pche“ řekne jiný „To je ten tvůj farizej! Ach, vzpomínám si, jak mi jednou řekl, že se musím obrátit na víru, abych nešel do záhuby. Co mi řekneš teď?“ a plivne na něj. „Jsi hoden opovržení. Já jsem sice tady, ale sloužil jsem svému pánu dobře. Ale ty – ty jsi předstíral, že sloužíš Bohu, a přitom nejsi víc než prolhaný pokrytec!“ A slyším dalšího, jak křičí z konce jámy: „Pojďme si zazpívat kancionál, pane, řekněte nám biblický verš, povězte nám o vyvolení. Pojďme si poslechnout něco z vašeho kázání teď.“ A peklem se rozléhá syčení, zlomyslný křik a pohrdání mužem, který o sobě tvrdil, že je křesťanem, ale stal se odpadlíkem, protože jeho srdce nebylo v pořádku. Především bych se bál toho nevyslovitelného pekla pekel pokrytců, lidí, kteří stojí v řadách a vyznávají lásku k Bohu, projevují úctyhodnou zbožnost, sedí v lavicích a zastávají se křesťanství. Těch, kteří přijímají svátosti a mluví o večeři Páně, kteří vstávají, aby se modlili a kteří mluví o tom, že budou pro svou víru vyslyšeni. Těch, kteří neustále páchají ohavnosti a pod rouškou svého vyznání podvádějí chudé, okrádají sirotky a dopouští se všelijaké nepravosti. Přiznám se, bojím se šíře jejich zatracení nad zatracením ostatních, tak moc jako se bojím zatracení samotného. Je to jako by existovalo další peklo v pekle, aby zahubilo ty, kteří hřeší nad všechny ostatní, aby po svém zatracení byli ještě více zatraceni – peklo pro pokrytce, pro ty, kteří byli s námi, ale nebyli z nás, kteří říkali, že jsou Kristovi, zatímco byli pouhými podvodníky. Ach, kéž byste nepřidávali váhu svým řetězům, kéž byste nerozdmýchávali oheň, aby hořel víc, kéž by vaše výkřiky nebyly ještě ohavnější. Pokud nežijete podle svého vyznání, tak se ho radši vzdejte. Odejděte a pošlete církvi svůj dopis na rozloučenou, nebo buďte upřímní, skloňte se před Bohem a proste Ho, aby vás zkoumal a zkoušel a aby vás před sebou učinil přímými a upřímnými. Buďte jedno, nebo druhé. Neberte na sebe plášť svatosti, abyste pod něj skryli zkaženost, která pod ním celou dobu hnisá. Ukažte se, pyšní hříšníci, nebuďte jako ti, kteří se plíží kolem pod maskami svatých.
„Čím bude dřevo vinné révy lepší než jiný strom?“ Bez ovoce je horší než cokoli jiného. Zahyne o to žalostněji a strašněji, nebude-li nést ovoce k dokonalosti. Neotřáslo to vámi? Nejpravděpodobněji to otřese těmi z vás, kteří otřást nepotřebují, ale ti, kteří to potřebují, s těmi to ani nehne. Některých z vás se to dotkne jako ten křik „naříkej Moábe, naříkej!“ ale bohužel, Moáb naříkat nebude. Budete naříkat nad Kir-Cheresem, ale Kir-Cheres nebude naříkat sám nad sebou. Budete naříkat pro své přátele mezi pokrytci, oni si ale otřou oči a řeknou „Bylo to silné kázání, ale se mnou to nemá nic společného“ a s touto chladnou domněnkou odejdou, hřích v jedné ruce a kalich památky Páně ve druhé. Jeden večer budou zpívat nestoudné písně a druhý večer:
„Jezu, Milovníče můj“
Tady se setkají s Kristem a támhle zase s ďáblem a popřejí mu všechno dobré v jeho ďábelském šílenství. Ach přátelé, přátelé, přátelé…dávejte pozor, prosím vás, dávejte si pozor. Zkoumejme každý své srdce, abychom nebyli podvedeni. Kéž nás Bůh dovede ke správnému závěru v této otázce, abychom před ním stáli čistí. „Zkoumej mě, o Bože, a zkoumej mé cesty, prověř mě a prozkoumej mé myšlenky, prověř je-li ve mně nějaká zkaženost a veď mě cestou do věčnosti.“
Nemohu skončit, dokud neřeknu pár slov svému příteli tam v uličce. On mi řekne „To se mi líbí, moc líbí. Já nejsem vůbec věřící, nejsem, já jsem v pořádku. Nikdo mě nemůže nazvat pokrytcem.“ Nuže, můj milý příteli, těší mě, že ty takový nejsi, protože říkáš, že v Krista nevěříš. Ale dovol mi ti něco říct. Nečekej, že tvůj úděl bude o moc lepší. Představme si, že jsou dva muži předvedeni před vládce a jeden řekne „Pane, jsem čestný muž a jsem bez viny“ a zastydí se, že by měl být z něčeho obviněn. Následně bude shledán vinným a odsouzen k vězení na tři měsíce. Pak předstoupí ten druhý a řekne „Pane, jsem vinen, vždy jsem byl darebákem a navždy budu, nedržím se žádného vyznání.“ Vládce mu na to odpoví „myslím, že by měl dostat šest měsíců, protože se zdá být mnohem rozhodnějším ničemou.“ A tak jestli si někdo z vás řekne „nedržím se žádného vyznání, nic se mi nestane“ tak vězte toto, falešné vyznavačství je hrozná věc, ale myslet si, že budete v pořádku, protože nemáte víru není o nic lepší. Dejte si pozor, abyste neklamali sami sebe. Musíme mít nové srdce a správného ducha od Boha, jinak je úplně jedno, jestli jsme falešní nebo jestli nevěříme vůbec – budeme zatraceni. Kéž nám dá Bůh milost k tomu, abychom šli domů a plačíc ho prosili o slitování. Kéž nám dá, abychom činili pokání ze svých hříchů a kéž nám dá vložit veškerou svoji důvěru plně v Pána Ježíše Krista! Abychom došli spasení nyní a na věčnost.
Preložené z: https://www.spurgeon.org
