“Když jsem mlčel, mé kosti chřadly, neboť jsem celé dny naříkal.” Žalm 32:3
Je obecně známé, že žal, který v sobě dusíme, se stává silnějším a silnějším. Je to veliká úleva, když začneme plakat; je to takový ventil našeho srdce. Někdy litujeme ty, kdo pláčou, ale existuje i zármutek, který je příliš hluboký, než abychom plakali, a ten stojí za soucit daleko více. Měli bychom litovat ty, kdo nemohou plakat. Suchý zármutek je strašný, ale po dešti slz se často objevuje sluneční svit. Slzy jsou plné naděje; jsou jako ranní rosa, která předpovídá přicházející den. Velkou útěchou také je, když o svém trápení můžete říci svému příteli. Možná, že by to byla útěcha, i kdybyste to řekli malému dítěti, které vám nerozumí. Něco na tom je, vypovídat se ze svého trápení. Jinak je to s člověkem, jako s horskou přehradou, která nemá žádný odtok a teče do ní řeka. Jednou se protrhne a způsobí záplavy. Nechte svůj smutek ze sebe vytéct skrze vaše slova, je to pro vás prospěšné. Hnisavá rána je nebezpečná. Mnoho lidí přišlo o rozum, protože nenašli dostatečný důvod svěřit se někomu se svým trápením. Mnoho mluvení v sobě mívá mnoho hříchu, ale srdce plné utrpení musí mluvit, nebo puknout. Nechte ho tedy mluvit, a klidně se i opakovat, protože to mu pomůže.
Pláč lítosti
slzy má plné hořkosti;
O dítě žalu,
jen oplakávej spalující bol.
Žeň v slzách vpřed
tu hořkost osamělých let.
Není to pro nás velká milost, že máme sepsanou knihu žalmů, a život takového člověka, jakým byl David? Dnešní životopisy většiny lidí jsou jako olejomalby dřívějších generací, které se snažily co nejvíce lichotit. Není větší podvod než moderní životopisy. Vůbec to není o daném člověku, ale o tom kým by mohl být, kdyby býval nebyl někým jiným. Ukážou vám pramen jeho vlasů, jeho paruku, nebo jeho starý plášť, ale těžko člověka samotného. Zveličují pár dopisů, které napsal a měly být spáleny a překreslují útržky obrázků, které namaloval pro své přátele, ale ani dopisy ani ty náčrty neměly být nikdy publikovány. Jako zloději se vloupou k člověku domů a prohledávají skryté věci. Zveřejňují soukromé věci a odhalují tajemství domova a srdce toho člověka. Věci, které kdyby ten člověk věděl, že se budou propírat na veřejnosti a lidé je budou pokládat za vzácné, tak by je vůbec nenapsal, nebo nenakreslil, protože věděl , že jsou to jen hlouposti. Dnes nemáme žádné životopisce. Když zemřel Boswell, zemřel největší životopisec. Když někdo žije vznešený život, tak se děsí smrti, protože ví, jak ho spisovatelé jeho pamětí roztrhají na kusy. Davidovy žalmy jsou jeho nejlepší memoáry. Nemáme tam jeho zevnějšek, ale jeho nitro. Nevidíte tam jeho vnější projevy, ale jeho srdce, toho “vnitřního Davida”, toho Davida, který bědoval a plakal. Davida, který vzlykal a hřešil, Davida, který toužil po Bohu a byl stráven horlivostí pro Boží dům. Muže, který se narodil v hříchu a bědoval nad hříchem a přesto byl mužem podle Božího srdce. Jak krásný památník je kniha žalmů. Davidův život měl mnoho aspektů – v tomto ohledu byl podobný našemu Pánu, který ve svém životě chápal životy všech ostatních lidí. Myslím si, že od té doby nebyl žádný věřící člověk, který by neviděl sebe v žalmech jako v zrcadle, a neřekl: “Ten člověk o mě ví všechno”. Viděl každé zákoutí mé duše, nejhlubší sklep i nejvyšší věž, jeskyně mého hříchu i místa mého společenství s Ježíšem, ze kterých vzhlížím k Boží slávě. Vypadá to, jakoby to nebyl jen jeden člověk, ale ztělesnění všech lidí. Prestože litujeme Davidova hříchu, tak děkujeme Bohu, že to tak dopustil, protože kdyby David nepadl, tak by nám nepomohl v našich přestoupeních. Nemohl by tak dobře popsat náš smutek, kdyby ho sám nepocítil. David, v tomto ohledu, žil pro všechny ostatní , stejně jako pro sebe.
Jsem vděčný, že David zkusil zůstat zticha po svém velkém hříchu, protože nám řekl, co z toho vzešlo. “Když jsem mlčel, mé kosti chřadly, neboť jsem celé dny naříkal”. (Žalm 32:3)
Nejprve to aplikujme na Boží dítě usvědčené z hříchu, a poté si připomeneme, že stejné pravidlo platí i pro probuzeného hříšníka, ve kterém Duch svatý začíná pracovat, aby si uvědomil svou vinu.
Zaprvé, zamysleme se nad Božími dětmi. Boží děti hřeší! Nekteří z nich tvrdí, že nikdy nehřeší, ale o tom nebudu mluvit. Myslím si, že zhřešili už tímto lehkovážným tvrzením. Boží dětí hřeší, protože jsou ještě v těle. Pokud je jejich srdce v dobrém stavu, tak toho litují a hřích je pro ně životní přítěž. Kéž by mohly žít bez hříchu. Je to jejich přání a nebudou spokojeni, dokud toho nedosáhnou. Nevymlouvají se slovy: “Přece nemohu být dokonalý.” Ale cítí, že jejich slabostí je hřích. Litují každého přestoupení a tendence hřešit, jako osudové chyby a rmoutí je to. Byli by svatí tak jako Kristus. Tu vůli mají, ale způsob jak toho dosáhnout už nenálezají.
Když Boží dítě zhřeší, tak správná věc co udělat je, jít za svým nebeským Otcem a říct mu to. Hned, jak jsme si vědomi svého hříchu, tak není správné snažit se ho omluvit, nebo čekat až budeme ve správném rozpoložení, ale bezodkladně jít a vyznat to Pánu, tady a teď. Hřích nevstoupí do hlavy ani do srdce člověku, který toto ustavičně dělá. Bůh nikdy nebude mít připravené velké tresty pro ty, kdo jsou rychlí k vyznávání hříchů. Víte, jak to je s vašimi dětmi. Třeba dítě něco kvůli své neopatrnosti rozbije; poruší pravidla domu, ale když přijde, zatahá vás za rukáv a řekne: “táto”, nebo “mámo, je mi to moc líto že jsem se choval špatně.” Je vám líto, že se dopustil přestoupení, ale zároveň jste rádi, že je tak dobrý, že aniž by jste se ho ptali, přišel a řekl, že udělal něco špatného. I když cítíte zármutek nad jeho chybou, cítíte mnohem větší radost z jeho přiznání a přítomnosti jeho svědomí, a jsem si jistý, že jste mu odpustili, dříve, než to stačil doříct. Cítíte, že se nemůžete zlobit na tak upřímné a kajícné dítě. I když možná musíte nasadit kyselý pohled a potřást hlavou a trochu mu vynadat, tak když se jeho oči naplní slzami, jeho přiznání bude stále otevřenější a smutek viditelnější, pak není těžké vás pohnout k tomu, abyste mu dali pusu a poslali ho pryč se slovy :”Jdi a více nehřeš. Odpustil jsem ti.” Náš nebeský Otec je mnohem soucitnější otec, než kdokoliv z nás. Vždyť my, ač jsme zlí, dáváme svým dětem dobré věci. Čím více nám náš nebeský Otec odpustí! “Jako má otec soucit se svými syny, tak se slitovává Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.” (žalm 130:13) Takže on má soucit se svými dětmi, které si uvědomí svůj hřích. Náš nebeský Otec je více připraven odpustit svým dětem, než my těm našim. Tím si můžeme být jistí. Pokud je toto náš zvyk, a já věřím že je, nikdy netrápit naše svědomí, ale jít hned jak si uvědomíme svou chybu ji vyznat před Pánem a prosit o odpuštění pro Kristovo jméno, tak si nezpůsobíme mnoho škod, Boží hněv proti nám nevzplane, ani nám neuloží přísný trest. Můžeme zažívat ostrá utrpení, protože ta bývají poslána z jiného důvodu, ale ne Boží rodičovský hněv. Mnoho zkoušek není vůbec posíláno za trest, ale jako příprava na vyšší použitelnost; protože každou ratolest, která nese ovoce, pročišťuje, a rozhodně ne kvůli nějakému prohřešku té ratolesti, ale protože ta ratolest je dobrá a nese ovce, a tak je jí dovoleno to speciální privilegium okusit pročišťující nůž, aby nesla hojnější ovoce. Rychlé a úplné vyznání nepředejde zkouškám, které jsou zamýšleny pro naše zlepšení, ale odvrátí zkoušky, které jsou za trest. A to je veliká výhoda. Nemodlil se snad David: “Hospodine, nekárej mě ve svém rozhořčení, ve své zlobě mě nekázni”? (Žalm 38:2)
Nuže, někdy se stává, že Boží děti, když udělají něco špatného – obzvláště, když udělají něco opravdu velice špatného – tak to nejdou vyznat. Kde je vyznání nejvíce potřeba, tam je často k němu největší zdrženlivost. Tak to bylo i v případě Davida. Ó, jak hluboko padl! Je zbytečné se snažit Davidův hřích jakkoliv omlouvat. Jsou zde určité polehčující okolnosti, ale David je nikde nezmiňuje, tudíž je nemusíme zmiňovat ani my. Opravdu, kdyby tu dnes byl David s námi a my bychom začali omlouvat jeho hřích, tak by se postavil a se slzami v očích by řekl: “Pro jméno Boží, nepokoušejte se o to. Nechte ten hřích být v celé jeho zvrácenosti, ať je zřetelnější Boží milosrdenství, které mě očistilo”. Davidovo srdce bylo velmi špatné. Bylo zaměřené na Boha, byla v něm hluboká láska k Bohu, ale bylo přemoženo a prokleto tím, co bylo největší Davidovou slabostí – silnou vášní jeho impulzivní osobnosti. V některých ohledech následoval David špatný příklad okolních králů a bral si za manželky mnoho žen a tím rozhojňoval své přirozené touhy, spíše než aby je krotil. A když přišla ta temná hodina, tak spáchal zločin nejhoršího rázu. Věděl, že dělá špatnou věc. Zhřešil proti světlu, ale nespěchal k Bohu svůj zločin vyznat.
Myslím, že vím, proč ten hřích nemohl hned vyznat. Ten hřích mu zaslepil oči, ochromil svědomí a potlačil celou jeho duchovní stránku. Takže to hned nevyznal, ale určitě cítil vinu, když se šel modlit. Nemám pochyb, že se David modlil, ale musely to být velmi formální a poškozené modlitby, co předkládal Bohu, v době kdy se odmítal postavit svému přestoupení. Když přišel čas, aby hrál na harfu, tak zahrál píseň, nebo žalm, ale nemohl dosáhnout pravé podstaty chvály při které by vyléval své srdce před Bohem, protože v něm byl ukryt ten odporný hřích. Jak by mohl? Jeho žalmy a modlitby nebyly před Bohem slyšet, protože když mluvil, tak jeho srdce mlčelo. Jakkoliv sladkou melodii hrál, jeho písně před Bohem neznamenaly nic, protože jeho srdce bylo zticha. A proč mlčel, když věděl, že udělal něco špatného? Proč nešel hned k Bohu? Protože byl ochromený svým hříchem. Byl jím okouzlen, polapen a svázán. Bratři a sestry, dávejte si pozor na oko hříchu, které je podobné oku baziliška. Je nebezpečné i jen dívat se na hřích, protože to přerůstá v touhu. Pohled na hřích často způsobuje hlad po hříchu a ten se brzy zvrhne k dokonání toho požitku. Žádný člověk nemůže myslet na hřích aniž by ho to poškodilo. Jednou jsem v Římě viděl nádhernou fotografii, jednu z nejkrásnějších, co jsem kdy viděl, a přímo uprostřed měla otisk vozu se dvěma voly, který se mnohokrát opakoval. Ten umělec se ho snažil odstranit, ale stopy tam po něm zůstaly. Zatímco svým aparátem snímal krajinu, tak mu přes scénu projel vůz se dvěma voly a nešel smazat. Často na fotografii krásné budovy vidíte stíny lidí, kteří tam prošli, a zanechali na ní svůj rozmazaný obrys. Každá hříšná myšlenka zanechá takovou šmouhu na naší duši a my ji potřebujeme vymazat – nebo spíše potřebujeme Kristovu krev aby ji umyla. Začínáme myšlenkou na hřích, pak po něm začneme nějakým způsobem toužit, začneme si s ním zahrávat a pak zhřešíme a ten hřích do nás vstoupí a my se v něm topíme. Tak, jako David. Nejprve to necítil, ale bylo to tak, byl stahován do temnoty. V takovém případě se hřích nezdá být přítěží. Člověk, který má kýbl vody na hlavě, cítí jeho váhu, ale člověk který se potápí, tu váhu vody nad sebou necítí, protože je ve vodě a voda je všude kolem něho. Člověk, který se ponoří do hříchu, necítí jeho váhu, ale pocítí ji, když je venku z tohoto hrozného živlu – v takovém případě mu to vadí. Stejně tak David nejprve necítil vinu; věděl, že udělal něco zlého, ale nevnímal tu strašlivou ohavnost svého zlého skutku, a proto jej nevyznal.
Dále bylo v Davidově srdci hodně pýchy. Znáte nějaké dítě, které když udělá něco špatného, tak to nepřizná? I když s ním mluvíte, tak neodpovídá – je pořád zticha, nebo když odpoví, tak špatným způsobem. Řekne něco zatvrzelého, špatného a tvrdohlavého. Nemůžete ho přimět, aby řekl: “Otče, udělal jsem to špatně”, ale snaží se vymlouvat. Například částečně popírá svou vinu a zmiňuje jen to, co udělali ostatní špatně, jako svou omluvu. To co nám dělají naše děti, i my často děláme našemu Bohu. Tvrdohlavě si stojíme na svém. Pamatuji si příběh jednoho ctihodného křesťana, který se při jedné příležitosti nechal svést k pití alkoholu. Dlouho se tím hříchem trápil. Opil se, ale když o tom s ním někdo chtěl mluvit, třeba někdo ze starších sboru, tak říkal že ho to přepadlo a dodával, že to na něj nemá vliv. A říkal, že jiným se to také stalo a nevidí důvod, aby se takové uklouznutí vůbec zmiňovalo. Toto všechno říkal, aby si vytvořil zadní vrátka. On nevěděl, nebo spíše nevěřil tomu, že se opil. Byl si jistý, že mu to nikdo nemůže dokázat. Tak mluvil jeho jazyk, ale jeho srdce dobře vědělo co se stalo. On byl Boží dítě a věděl, že udělal něco špatného a tyto výmluvy mu nikdy nepřinesly pokoj. Opravdu zažíval muka duše, až nakonec šel na kolena a řekl: “Pane, opil jsem se. Je zbytečné to zapírat. Já, tvůj služebník, jsem byl opilý. Odpusť mi pro své milosrdenství a dále už mě prosím před opilstvím chraň”. Upřímně vyznal své přestoupení a konečně pocítil tu sladkou podstatu odpuštění. Některým služebníkům to trvá velmi dlouho, než se dostanou do tohoto bodu. Nazýváme svůj hřích jinými jmény a říkáme si, že pro nás není tak zlý, jako by byl pro ostatní. Ó, jaké způsoby zlehčování hříchu vymýšlíme. A jakou tvrdohlavost předvádí po dlouhé dny před Bohem Boží děti, které upadly do špatného chování.
Nepochybuji o tom, že někteří zůstali potichu a nešli před Boha s vyznáním kvůli strachu. Nemohli uvěřit, že po všem co se stalo, je Bůh ještě miluje. Mysleli si, že když to vyznají, tak dostanou těžký trest a budou zahrnuti Božím hněvem. David často vzhlížel k Boží tváři a znal jeho lásku, ale nyní, když si do očí naházel písek a neviděl Boha, tak pouze cítil trest z Boží ruky. Říkal: “Ve dne i v noci na mě těžce ležela tvá ruka. Morek se mi kazil jako v letním žáru”.(žalm 32:4) Slunce ho pálilo, ale neviděl záři Boží tváře. Nevíra zpravidla následuje takový hřích, jakého se David dopustil. Když to přinese mrzutou náladu, tak si myslíme, že se k nám Bůh chová špatně, ale přitom se my chováme špatně k Bohu. Kdybychom to vyznali, vše by bylo v pořádku. Ale tady je to těžké. Nejde o to jestli nám odpustí, protože je připraven vymazat přestoupení svých lidí, ale jestli věříme v jeho lásku. V mnoha křesťanech je velký kus farizea. Toto tvrzení můžete zpochybnit, ale pak bych se nedivil, kdyby byl kus farizea i ve vás, protože jinak by jste o tom nepochybovali. Možná jsi takový farizeus, že ani nevidíš své farizejství. Jsme náchylní k tomu abychom říkali: “Určitě, tehdy jsem byl hoden Boží lásky, ale už nejsem.” Znamená to tedy, že dříve jsi byl zázrak dobroty, bezchybný a excelentní? Tomu nevěřím. Drahý bratře, možná že jsi byl stejně špatný, jako když jsi se otevřeně dopustil přestoupení, protože jsi byl pyšný. Nyní tvá špatnost jen dostala jiný tvar. Nyní nejsi o nic horší, protože pýcha je stejně zavrženíhodná, jako jiné hříchy. Ten kdo si říká: “Jsem spravedlivý, mohu se postavit před Boha a zasloužím si jeho lásku” ten je stejně ztracen, jako je člověk, který je v odporném hříchu. Dávejte si pozor na farizejství, které ve vás číhá.
Nicméně, ať už bylo důvodem cokoliv, David mlčel před Bohem hodně dlouho. A výsledkem bylo, že se jeho utrpení pořád zhoršovalo. Nemohl se modlit. Zkoušel to, ale protože nevyznal svůj hřích, tak se mu modlitby zasekávaly v krku. Ale i přes to, on se potřeboval modlit, a tak se uchýlil k nevýslovnému nářku. Byla to taková nevyslovitelná, nejasná modlitba a byla v ní taková část jeho duše, že to nazýval zvířecím řevem, spíše než lidskou modlitbou. Jeho vnitřní lítost nad nevyznaným hříchem byla taková, že mu začaly trouchnivět kosti. Kosti jsou pilíře domu, nejsilnější část celého systému, ale nyní to vypadalo,že se bortí. Jeho tělo onemocnělo kvůli trápení jeho mysli. Nemohl spočinout a přesto svůj hřích nevyznal. Tvrdohlavě hleděl na Boha, ne jako hříšník, ale jako spasený, mluvil k Bohu jako spravedlivý, zatímco ho jeho hřích drtil. Po celou tu dobu se jeho smutek střádal, a byt tu pouze jediný lék – jít a vyznat to Bohu. Hned jak to vyznal, bylo mu odpuštěno. Bylo to rychlé odpuštění a zapomenutí. David řekl: “Zhřešil jsem” a Nátan hned odpověděl: “Bůh ti odpustil; nezemřeš”. Pokud je naše odpuštění na dosah ruky, kdo by otálel? Kdo z nás by konečně nešel za Nebeským Otcem a se skloněnou hlavou nevyznal svůj hřích? Protože on je zcela připraven nám odpustit, buďme připraveni vyznávat.
Teď budu mluvit k Božím dětem, nebo těm, kdo si mysleli že jsou Božími dětmi a pak padli hrozným způsobem. Bratře, spěchej za Pánem se svou nepravostí. On chce abys přišel. Jen vyznej svou nepravost, která je tvým přestoupením proti němu, a on ti projeví milost. Bude to obrovská úleva, když to před ním složíš a jeho hlas milosti ti řekne: “Je ti odpuštěno, jdi v pokoji.” Lidé říkají: “Co bych za to dal.” Inu, nemusíš dát nic. Jen to vyznej, a pokud to vyznáš před Bohem, s vírou v jeho drahého Syna, tak tě přijme, udělí ti milost a zapečetí ti ji do duše. Pojď, slož svoje břímě u krvavých nohou Spasitele a raduj se.
Pokusil jsem se povzbudit Boží děti, aby se vypořádaly se svým hříchem. Nevím pro koho konkrétně byla tato slova určena, ale musel jsem je říci, protože mám silný dojem, že jsou tu nějaké Boží děti, které zoufale touží po Pánově milosti, a které jsou blízko toho vzdát se svého křesťanského vyznání, protože se bojí, že Boží milost už je navždy pryč. Drahý příteli, nesuď tak tvrdě toho, který tě miluje. Nemiloval nás snad, když jsme byli mrtví ve svém hříchu? A nebude nás snad milovat, když se hříchem znovu poraníme? Nikdy nás nemiloval protože bychom byli dobří. On o nás ví všechno a proto se jeho postoj k nám nezmění. “Bůh však projevuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.”(Řím 5:8) Pokud jsi za ním nikdy nepřišel – pokud celé tvé náboženství byl jen omyl – tak se nedohaduj o této záležitosti, ale konečně, poprvé v životě přijď k Ježíši. Já jsem to už udělal mnohokrát. Když ďábel řekl: “Tvoje víra je jen iluze a tvé zkušenosti jsou falešné” odpověděl jsem: “Nebudu se s vámi hádat, sire ďáble, ale půjdu za Kristem jako hříšník, protože vím že přišel hledat a zachraňovat hříšníky, i ty ztracené jako jsem já. Pokorně ho znovu poprosím, aby byl mým zachráncem.” Toto je zkratka k pokoji, nechť vás do ní Duch zavede. Nenechte se zmást Satanovým obviňováním, ale přijďte znovu ke Kristu, a znovu, a znovu. “Přicházíte k němu, kameni živému”(1.Pt 2:4a). Hleďte na Ježíše – ne pohlédněte na něj jednou, ale hleďte na něj neustále a důvěřujte mu.
II. Nyní bych rád věnoval pár minut tomu, abych to samé téma vztáhl na čerstvě probuzeného hříšníka.
Někteří zde byli možná nedávno probuzeni, aby si uvědomili svou vinu před Bohem. Ale jednu věc nikdy neudělali, nevyznali svůj hřích. Cítí jeho váhu, a pocítí ji ještě víc, pokud si nechají ten zármutek jen pro sebe. Před Bohem, ani před člověkem nevylili své srdce. Mluvit s ostatními lidmi o problémech našeho srdce není zdaleka tak užitečné, ale přesto bych nedoporučil člověku, který si uvědomuje hřích, aby schovával trápení své duše před věřícími přáteli. Často může takový člověk dostat značnou pomoc, když sdělí své myšlenky bratrovi, který je dále na cestě do nebe a ví toho více o Kristu a spáse. Přesto, většinou je to s poraněným svědomím jako s poraněným jelenem, chce být o samotě , aby jeho krvácení nikdo neviděl. Je velice těžké usvědčit člověka z hříchu, protože se tak uzavře do sebe, že se k němu nedostaneme. Vy, kdo truchlíte, vím jak se snažíte skrýt svou bolest. Řeknu vám jeden důvod, proč to nechcete nikomu říct – myslíte si, že vaše pocity jsou divné, myslíte si, že to co vy, nikdo před vámi necítil. Myslíte si, že musíte být ten nejhorší člověk na světě a stydíte se to říci kvůli strachu, že ztratíte své prátele. Ó, ubohá duše, kdybys jen věděla. Všichni jsme byli na takové cestě. Když mluvíš o svém hříchu, tak si vzpomeneme, jak jsme sami mluvili. Možná je to pětadvacet let, možná více, kdy jsme cítili tíhu hříchu, tak jak ji cítíš ty. Když nám říkáš o závažnosti svého hříchu a myslíš si, že tě odsoudíme a už nikdy s tebou nepromluvíme, tak se do našich očí hrnou slzy radosti, protože jsme cítili to, co nyní ty. Rádi poznáváme tvého citlivého a kajícného ducha. Přejeme si, aby se takto cítily tisíce dalších. Pamatujete si, co řekl George Whitfield u rodinné večeře, když mu jeho bratr řekl, že je ztracená duše? Řekl: “Díky Bohu” a jeho bratr se divil “Proč?” a Whitfield řekl: “Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo”(Luk 19:10) Čím černější si myslíš že jsi, tím zářivější je pro tebe naděje. Pokud vy, ustrašení chudáci, říkáte jak jste špatní, tak víme, že to není pravda, nechceme se s vámi o tom přít, ale jsme rádi, že to říkáte a že to tak cítíte, protože v tu chvíli vás vidíme připravené přijmout Krista a ocenit, jak je vzácný. Člověk, který říká: “Jsem dobře oblečen” pravděpodobně nepřijme Kristovu spravedlnost. Ale když naříká: “Jsem nahý, tyto fíkové listy jsou k ničemu” tak je připraven pro Kristovu róbu. Když potkáte člověka, který říká: “Jsem sytý, nasytil jsem se své spravedlnosti” k čemu to je pozvat ho na hostinu evangelia? Pozvat ho musíte, protože je vám to přikázáno, ale on to odmítne. Ale když potkáte někoho, kdo je hladový, zesláblý, téměř na pokraji smrti – to je váš člověk. Sbíhají se mu sliny, když mluvíte a půjde s vámi a usedne k hostině našeho Krále. Hříšníku, jsme rádi, když slyšíme tvůj příběh. Tak až příště potkáš nějakého křesťana, tak ti radím, abys mu ho kousek řekl. Ale stejně, to není to co chceš nejvíce. Potřebuješ cele vylít svůj hluboký smutek před Bohem. A pokud to uděláš, pak je tu slib, že: “Kdo zakrývá svá přestoupení neuspěje, ale kdo je vyznává a opouští, nalezne slitování”(Přísloví 28:13).
Pamatujte, že i když to neřeknete Bohu, on už to stejně ví, takže je zbytečné to skrývat. On nepotřebuje vaše vyznání pro svou informovanost, ale pro vaše vlastní dobro. Pokud za ním nepůjdete s vyznáním, tak vám váš hřích neodpustí. V Bibli se nikde nepíše nic o tom, že by Bůh někdy odpustil nevyznaný hřích. Pokud to skrýváte, necítíte potřebu pokání, a nepřinesete to před Krista, nemůžete očekávat, že dostanete milost od Pána, proti kterému jste se provinili.
Co se stane, když si je někdo vědom svého hříchu a odmítá ho vyznat? Jaký to má následek? Zhoršuje to utrpení. Je nemožné abyste nalezli pokoj, když se ve vaší duši střádají hříchy. Je to hnisavá rána – musí k ní přijít skalpel, jinak se to nezlepší. Znal jsem jednoho hříšníka, který předtím, než vyznal svůj hřích, byl v takovém utrpení, že na sebe chtěl vztáhnout své vlastní násilné ruce. Pamatuji si, jak jsem si opakoval slova proroka: “že bych spíše volil zardoušení, spíše smrt než kruté trápení.”(Job 7:15 ekum.) Protože ze všech trápení na světě je probuzené svědomí drcené pocitem viny, to nejhorší. Španělská inkvizice vynalezla různé kruté mučící nástroje, ale žádný není takový, jako lidské svědomí, protože to dokáže drtit duši tím nejhorším způsobem. Vypusťte na člověka jeho vlastní svědomí a začne ho požírat červ a pálit oheň. Za dávných časů lidé utrpení v pekle připisovali ďáblu, ale žádný ďábel na to není potřeba; svědomí umí zařídit nekonečné utrpení. Když na člověka přijdou výčitky svědomí, tak ho to vyděsí a začne ho to drtit. Dokud člověk zůstává zticha před Bohem a nevypořádá se se svým hříchem, bude trpět čím dál tím víc bolestmi svědomí.
Ten nárůst smutku z nevyznaného hříchu je ale velmi nebezpečný. Snažil jsem se vás povzbudit, vás kdo si uvědomujete svůj hřích, ale jen v naději, že skrze Ježíše Krista půjdete k Bohu a vyznáte ho; protože když odmítnete, tak jste ve velkém nebezpečí. Ptáte se v jakém nebezpečí? Když vás ten hřích dál zraňuje a vaše utrpení stoupá, dojdete až k zoufalství, a to jsou opravdu špatné vyhlídky. Pamatujete si jak John Bunyan popisoval obraz muže v železné kleci? V knize Poutníkova cesta není žádný horší případ. Vždyť zapomínáte na mříže své vlastní klece, když si odmítáte připustit svou vinu před Bohem. Ti, kdo jsou v železné kleci zoufalství vám řeknou, že otáleli s přiznáním hříchu, že odmítli přijmout Krista, že potlačili své city a tak se přivedli do vězení. Rádi poslouchali kázní o usvědčení z hříchu, hlubokém zármutku a tak dále, ale nezajímali se o to, že je to i jejich povinnost, tady a teď věřit Ježíši; takové učení nemohli unést. Byli rádi, když je někdo utěšoval tím, že v uvědomění si hříchu je něco dobrého, ale pokud duše nevěří v Krista, tak jí uvědomnění hříchu spíš ublíží, než pomůže. Nic není dobré, pokud to není osolené vírou. “Každý obětní dar své přídavné oběti osolíš solí. Nenecháš svou přídavnou oběť bez soli smlouvy svého Boha. S každým svým obětním darem přineseš sůl.” (Levitikus 2:13) Takže pokud chybí sůl víry, je naše oběť nepřijatelná.
Známe i takové, kteří skrze zoufalství upadli až do tvrdosti srdce. Bývali tvární, dříve cítili údery Božího kladiva; teď už necítí nic, jsou tvrdí jako kovadlina. Dostali se do takového stavu, že zle říkají: “Pokud mě Bůh zachrání, tak budu zachráněný” ale nic s tím nedělají. Dříve byli citliví, teď jsou troufalí. Říkají: “Není žádná naděje” a s největší pravděpodobností půjdou a budou páchat horší hříchy než kdy dřív. Někteří z těch největších hříšníků, kteří dělali zločiny proti lidskosti, bývali dříve citliví ke svědomí a byli těsně před obrácením, ale znásilnili své přesvědčení, padli do zoufalství, že nikdy nevejdou do nebe, a s vědomím, že jdou do pekla, se rozhodli, že tam vejdou ve velkém stylu. Ti, kdo před sebou viděli otevřenou nebeskou bránu, ale nevešli dovnitř, jsou lidé, kteří pravděpodobně dostanou to nejhorší místo v pekle. Možná je to divné to takto říct, ale vím že to tak je, takoví lidé projdou postupně přes zoufalství, tvrdost srdce a nakonec dojdou k nejodpornějším hříchům. Ano, toto je cesta k ateismu, protože když člověk cítí, že se s Bohem neusmíří, když se rozhodne, že své hříchy nevyzná, tak co je to první, čím se utěšuje? Říká: “Bůh neexistuje” A co toto prohlášení skutečně znamená? Znamená, že si ten člověk přeje aby Bůh neexistoval, protože pak by byl mnohem šťastnější. To je význam takového prohlášení, nic víc. Je to spíše přání toho člověka, než jeho postoj, a přeje si to, protože je zoufalý a má tvrdé srdce. Když vám Pán dá srdce měkké jako vosk, dbejte na to, kdo na něj otiskne svou pečeť. Pokud ho nezapečetí Duch živého Boha hlubokým pokáním a svatou vírou, pak je tu někdo jiný, kdo do něj vtiskne pečeť zoufalství, a možná ateismu a hříchu. A pak budete litovat dne, kdy jste se narodili. Odmítnout vyznání hříchu je nebezpečná věc pro vaši duši. Jsem si jistý, že když se člověk probere a uvědomí si svůj hřích, tak pokud v tomto stavu zůstává dlouho, začne se každým momentem více a více zamotávat do Satanovy sítě. Ďábel se příliš nezajímá o bezohledné hříšníky. “Nechte je být,” říká, “ti ke mě dojdou tak jako tak”. A o velice pobožných lidech, kteří ale nemají opravdovou zbožnost, ďábel říká: “Nechte ty pokrytce na pokoji . Ti jdou mým směrem krásně hladce. Proč bych jim měl něco dělat, vždyť by jen mohli začít pochybovat o svém stavu.” Ale v ten moment, když je duše vyděšená pocitem viny z hříchu, ďábel říká: “Ztrácím ho” a vytáhne celý svůj um a své dovednosti, aby mu zabránil v úniku. Člověče, teď je tvá příležitost osvobodit se a utéct do útočištného města, neváhej ani chvíli, protože po tobě jdou všichni démoni. Dříve se o tebe nezajímali, ale teď tě zběsile pronásledují. Přibliž se ke Kristu a tím se jich konečně zbavíš. Ó, nechť vám Duch svatý dá najít věčnou milost skrze vyznání hříchů Bohu a hledání milosti u Krista – té milosti, kterou tak ochotně dává.
Toto je poslední bod mého kázání. Není žádná naděje na utišení poraněného srdce, kromě vyznání své viny. Zapřísahám vás, každého, kdo si uvědomuje svůj hřích, aby jste konečně šli se svým obtíženým srdcem za Bohem a vyznali svá přestoupení. Být vámi, udělal bych to velmi podrobně. Někdy je to pro mě velmi užitečné, když si procházím desatero a u každého přikázání přemýšlím o svém hříchu proti němu. Ó, jaký je to seznam, a jak to člověka pokoří, když ho čte. Když přijdete k přikázání “Nezcizoložíš”, tak si řeknete: “To jsem nikdy neporušil”, ale když vám Spasitel řekne že i žádostivý pohled toto přikázání porušuje, tak to vše mění! Pak zjistíte, že touhy těla a představy jsou hříchy a pokoří vás to. Také čtete “Nezavraždíš” a řeknete si: “No, nikoho jsem nezabil” ale rychle obrátíte, když zjistíte, že: “soudu propadne každý, kdo se bez příčiny hněvá na svého bratra.” Když vidíte duchovnost těch přikázání a jak jste je všechny tisíckrát porušili, nezapomeňte to všechno vyznat, správně a upřímně. Připadá mi dobré se občas rozhlížet a říkat si: “Jsem otec; zhřešil jsem proti svým dětem? Vedu je k Bohu, tak jak bych měl? Jsem manžel; zhřešil jsem proti své ženě? Jsem ve vedoucí pozici; Zhřešil jsem proti svým podřízeným? Jsem kazatel; Jakých hříchů jsem se dopustil v této službě?” Proč byste se nerozhlíželi kolem sebe, když vám Bůh otevře oči a pomůže vám vidět, co byste měli vyznat? Vezměte si třeba jednotlivé údy svého těla a budou vás obviňovat. Hříchy mozku, ve špatných myšlenkách. Hříchy očí, v nemravných pohledech. Hříchy toho malého neposlušného jazyka, který toho natropil více, než všichni ostatní. Žádný úd není bez hříchu. Jsou zde hříchy uší – kolikrát jsme slyšeli evangelium a bylo to nadarmo? Naopak často dobrovolně nastavujeme své uši špinavým řečem, a zlým pomluvám proti našim bližním. Nechci číst celý seznam našich hříchů z této kazatelny. Jděte, sepište ho v soukromí a zalijte ho potokem slz. Pokud jste ochotni to vyznat, tak vám v tom všechno pomůže a je dobrý důvod to neodkládat. Nechť Duch svatý svým jemným vlivem obměkčí vaše srdce k pokání.
Pamatujte, že když vyznáváte, tak v každém hříchu je mnoho zla. Každý malý hřích má v sobě celý důl hříchů. Otevřeli jste někdy pavoučí hnízdo? V ten moment se stovky pavouků rozběhnou na všechny strany. Tak i v každém hříchu je původce hříchů. Je shluk různých druhů zla v každém přestoupení, tak buďte pokorní před každým hříchem. Vyznejte je před Bohem a přijměte trest, jako vaší spravedlivou odplatu. Támhle je špalek, kam patří tvoje hlava, tak ji tam polož a řekni: “Pane, vydávám se tvému rozsudku, a pokud řekneš katovi aby sekl, nebudu nic namítat.” Jdi před Boha, tak jak obyvatelé Kalé (Calais) přišli před anglického krále s provazy kolem krku. Vydejte se trestu podle svého přestupku, a pak apelujte na Boží milost a řekněte: “Pro jméno Ježíš, pro jeho krev, slituj se nade mnou”. Není zde žádný muž, žena, nebo dítě, které když toto dnes udělá, tak bude odmítnuto. Ježíš řekl: “toho, kdo ke mně přichází, jistě nevyženu ven”(Jan 6:37) A toto je ten správný způsob, jak k němu přijít – když přiznáte hřích a uvědomíte si jaké je to zlo a obrátíte se na zástupnou oběť k záchraně. Řekněte, že si zasloužíte peklo a vydejte se na milost Bohu skrze Ježíše Krista. Důvěřujte té úžasné jistotě jeho oběti a budete přijati. To je správný způsob života a kdo ho žije, ten dojde spásy.
Nechť Pán vás skrze Ducha svatého vede všechny bez vyjímky k zármutku nad hříchem a odpočinku v Ježíši. Amen.
Preložené z: https://www.spurgeon.org
