“Milovaní, jestliže nás srdce neodsuzuje, máme radostnou důvěru k Bohu.” 1. Janova 3:21
Pohleďte, tento text je řečen Božím lidem. Mluví k těm, kteří se nazývají milovaní. Jsou to lidé, kteří jsou zvláštně milováni Bohem a jeho dětmi. Je to velmi sladký a příjemný titul, a zde evidentně patří lidem, kteří jsou součástí rodiny milosti – pouze ti nejsou odsuzováni vlastním srdcem a mají radostnou důvěru k Bohu. Chci abyste si všimli toho, že jsou různé způsoby oslovení a tyto způsoby samy o něčem vypovídají. Těm, kteří ještě nejsou započteni mezi milované, kážeme evangelium našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Je to evangelium pro hříšné a vypovídá o milosti vykoupené krví. Je to evangelium pro bezbožné a vypovídá o práci Ducha Svatého, který obnovuje jejich bezbožná srdce. Ten příběh je o milosti a laskavosti, a o tom jak pomíjejí přestoupení, nepravosti a hříchy těch, kdo se s vírou vrhnou Ježíšovi k nohám. To je hlas písma k těm, kdo ještě nejsou milovaní. Je naděje, že Bůh nazve milovanými ty, kdo nejsou milovaní a že na místě, kde říká “toto neou moji lidé.”, budou nazváni jeho lidem. Ale dnes jsem přišel mluvit k těm, kdo jsou zachráněni, k těm, kdo jsou milovaní Boží. Dnes nepůjde o omilostnění zločince, ale o vedení dětí. Jsou zachráněni v Pánu nepomíjející záchranou, takže je nebudu volat ke spasitelné víře, ale k větší odvaze, která pramení z víry, k jistotě před Bohem, která je právem a privilegiem dědiců spásy. Nechci, aby si pouze mysleli, že jsou spaseni, ale aby si tím byli jistí a užívali si tu svatou blízkost Bohu, tu požehnanou odvahu před Bohem a tu sladkou radost z ujištění Ducha, která je jejich privilegiem, milovaných Božích. Tyto radosti mohou mít, pokud jsou poslušní nařízením Božího Ducha, která milovaný apoštol zapsal v tomto dopise.
Hned, jak se staneme dětmi, jsme osvobozeni od odsuzující moci zákona. Už nejsme podřízeni tomu způsobu, jakým zákon funguje, ale přesto nejsme bez zákona vůči Kristu. Přešli jsme pod svatá nařízení, pod kterými funguje Boží dům. Už s námi není zacházeno jako s poddanými nějakého krále, ale jako s dětmi, které vede jejich otec. Přešli jsme zpod zákona, který byl vyhlašován s hromy a blesky a za táhlého a hlasitého zvuku beraního rohu, a posloucháme jemný hlas Ježíše Krista. Přešli jsme zpod zákona, který nedovoloval ani zvířatům dotknout se hory, k Pánu, ke kterému se naše srdce s láskou přimkne. Přešli jsme zpod zákona a cítíme proud lásky. “Vždyť nejste pod zákonem, ale pod milostí” (Řím 6:14). A tak nad vámi hřích nebude panovat. Přišli jsme do Boží rodiny a v Boží rodině jsou pravidla a nařízení ustanovena s láskou a vymáhána s nekonečným soucitem. Na dodržování této disciplíny závisí náš pokoj a prospěch. Pokud žijeme tak, že nás naše srdce neodsuzuje, máme důvěru k Bohu.
Z našeho textu vyznívá, že tato jakoby dětská důvěra k Bohu původně vyvstává z určité slavné zkoušky. Je to test srdce a svědomí, proces ve kterém každá naše vnitřní síla působí jako žalobce, svědek, porotce, nebo soudce. Z této zkoušky vychází to neodsuzování, které dává radostnou důvěru k Bohu. Nyní, před vás nejprve předložím ten proces soudního dvora v našem srdci, zadruhé to zproštění viny vynesené tímto soudem a za třetí výsledek – důvěru, která pramení z toho rozsudku. “jestliže nás naše srdce neodsuzuje, máme radostnou důvěru k Bohu”(1. Jan 3:21). Kéž nás vyučuje Duch Svatý, zatímco budeme přemýšlet o těchto věcech!
I. Chci abyste se zamysleli nad soudním procesem, který probíhá na soudním dvoře uvnitř člověka, uvnitř jeho srdce. Jsou to taková krátká sezení, žádný velký tribunál. Sedí tam s námi svědomí, tak jako soudce někdy sedí u výslechové místnosti a poslouchá. Pokud jsme spravedlivě zproštěni viny, tak je případ uzavřen a máme radostnou důvěru k Bohu, ale pokud nás naše srdce odsoudí, pokud jsme v tomto předběžném řízení odsouzeni, tak je to špatné znamení, protože ten velký vševědoucí Soudce náš verdikt s největší pravděpodobností potvrdí. Odsouzení od našeho svědomí je tedy špatné znamení, ale je tu ještě vyšší instance. “I když by nás naše srdce odsuzovalo, Bůh je větší než naše srdce a zná všechno”(1. Jan 3:20)
Nyní budu o tomto soudu mluvit v kontextu určitých pozorování.
Mnoho lidí se tomuto soudu usilovně vyhýbá. Mnoho církevních služebníků se vyhýbá čemukoliv, co připomíná testování jejich služby, nebo prověřování jejich zbožnosti. Mnoho osob málo přemýšlí. Žijí jako motýli. Poletují z květinky na květinku s bezstarostným třepetáním křídel. Nemají v životě žádný skutečný účel. Mnoho jiných přemýšlí, dokonce hluboce přemýšlí, ale ne o svých duších, nebo o Bohu. Usuzují, že jejich vztah se Stvořitelem je vcelku nepodstatná záležitost, se kterou se mohou vypořádat v posledních minutách svého života, když se jim na čele roní smrtelný pot a nejsou schopni zdravého úsudku. Řekl bych, že nechávají tu nejlepší věc na tu nejhorší dobu, a myslí si, že je to moudré. Je to osudová lež, která nesmí vládnout nad smysly člověka! Někteří křesťané, kteří by to měli vědět lépe, jen zřídka zkoumají sami sebe, jestli mají víru. Berou to jako samozřejmost, že je s nimi vše v pořádku. Obrátili se před mnoha lety; jsou od té doby slušní lidé; dokonce jsou respektováni ostatními křesťany, je možné, že zastávají nějakou funkci v církvi. Měli by zpochybňovat své základy? Je nutné, aby vstoupili na váhu a byli znovu zváženi? Je to velmi zlověstné znamení, když se člověk bojí probírat svůj duchovní stav v komnatě svého srdce. Jsem přesvědčen, že mnoho křesťanů pochybuje a mají strach o svůj stav, jednoduše protože tuto záležitost nikdy nevytáhli. Je o mnoho lepší se cele prosít a proměřit, než být sužován pochybami. Pokud musím vyplout na moře, tak prozkoumám stav plavidla a budu požadovat jeho kontrolu, abych věděl, jestli je to prohnilá rakev, nebo dobrá loď. Nemyslím, že je zdravé, aby lidé stále zpívali:
“To je věc, kterou toužím znát
ta co nedává mi spát.
Miluji Boha, nebo ne?
patřím mu, nebo mě zavrhne?”
(kancionál: Tis a point I long to know – John Newton)
Bratře, to bys měl vědět, jestli miluješ Boha, nebo ne. Tvá láska musí být velmi chladná a slabá, pokud se takto musíš ptát. Zápal lásky prokazuje svou přítomnost mnoha způsoby. Příteli, měl bys úzkostlivě toužit provést inventuru svého duchovního stavu. Tvojí touhou by mělo být odhalení těch nejtemnějších zákoutí. Pokud se má ukázat, že tvůj stav je opravdu špatný, měl bys to vědět – určitě se tím tvůj stav nezhorší. Pokud se ukáže, že je tvůj stav v pořádku, tak budeš mít důvěru – tu důvěru o které hovoří dnešní text. Pokud nás srdce po důkladém, záměrném a celkovém zkoumání neodsuzuje, pak máme radostnou důvěru k Bohu, a ta důvěra činí náš život sladším. Ten, kdo tu důvěru získá skrze upřímné prohledávání svého srdce, bude naplněn radostí a silou. Ale se zármutkem opakuji, že mnoho lidí se tomuto zkoušení vyhýbá. Nepřinesou svůj případ před duchovní soud, přestože to sezení se odehrává v soukromí, uvnitř jejich srdce. A tak jdou se zavázanýma očima vstříc srázu. Bože dej, ať si mohou sundat tu pásku z očí dříve, než udělají ten poslední a fatální krok.
Ale chtěl bych poznamenat, že upřímní křesťané navštěvují ten soudní dvůr svého svědomí velmi často. Touží, aby jejich stav byl otestován, aby nebyli podvedeni. Znám některé křesťany, kteří jsou tam dokonce příliš často. Testují se tak často, až to vypadá že v testování svého stavu stráví celý život. Prohledávání nitra se dá snadno přehnat. Máme vyšší věci na práci, než soustavné pokládání základů pokání z mrtvých skutků. Když loď poprvé opouští dok, je dobré aby udělala zkušební plavbu, ale je absurdní, aby dělala jen tyto plavby. Je načase, aby vyrazila na opravdové plavby a byla zapsána do služby pro obchodníka. Ve skutečném výkonu služby bude dost zkoušek. Někteří křesťané se díky nepřetržitému zahledění do svého nitra pořád ptají na otázky jako: “Jsem křesťan?” Bratře, buď křesťan. “Jsem dítě Boží?” Bratře, buď dítě Boží a užívej si to a neprožívej celý život jen hledáním svého rodného listu. Je jasné, že upřímný křesťan nemá odpor ke zkoumání sebe sama, ani žádné formě testů, které na něj přijdou. Pokud chodíte správně s Bohem, pak vaší modlitbou bude: “Vyzpytuj mě, Bože, a poznej mé srdce, zkoumej mě a poznej mé myšlení a pohleď, není-li ve mně cesta trápení, a veď mě cestou věčnosti!”(Žalm 139:23-24) “Ó Bože, ať neříkám pokoj pokoj, když žádný pokoj není; nechci podvádět sám sebe, ani nechci být ukolébán ke spánku na pohodlné posteli předpokladů. Ne, dovol mi, abych se úplně vyprázdnil, raději než abych trpěl usazený na své špíně. Raději ať jsem prohledán světlem, než aby ve mně zakotvil hřích. Raději ať jsem hozen do ohně, než abych zůstal nepročištěným železem, padělkem Králových peněz” Pracujte pro věčnost. Buďte si jistí svědectvím Ducha Svatého ve vás, je jste skutečně děti Boží. Duch skutečného muže na to odpoví: On je vždy ochoten projít soudem svědomí a udělat svatý test svého srdce a života.
Drazí přátelé, ta otázka, která se probírá na tomto soudním dvoře, je velmi závažná. Přemýšlíte, co je to za otázku? Nemyslím, že by se jednalo o otázku “Jsem perfektní?” protože tu bychom vyřešili i bez soudu. Není to ani “Jsem absolutně bez hříchu?”, protože “Řekneme-li, že žádný hřích nemáme, klameme sami sebe a pravda v nás není”(1. Jan. 1:8) Ta otázka zní takto: “Jsem upřímný v pravdě? Je má zbožnost pravá a jsem pravdivý v jejím uvádění do služby?” Dále také “Řídí láska mou přirozenost?” Celá tato kapitola je o lásce, a učí nás, že přítomnost lásky v nás je nejvyšší test našeho stavu. Povšimněte si 14. verše “My víme, že jsme přešli ze smrti do života, neboť milujeme bratry; kdo nemiluje bratra, zůstává ve smrti.”(1. Jan 3:14) Ten dotaz zní: “Miluji Boha? Miluji také své bratry? Je můj duch duchem lásky? A jestli ne, tak jsem vůbec Boží dítě?” Další otázka zní: “Věřím v Pána Ježíše Krista?” Ve verši, který následuje po mém dnešním textu, je toto postaveno jako velká zkouška toho, zda věříme v Ježíše Krista. Víra je tou hlavní otázkou, na kterou odpovídá naše svědomí, společně s touto: “Zachovávám také Jeho přikázání? Jsem Bohu poslušný? Usiluji o to být svatý, jako Ježíš byl svatý? Nebo žiji vědomě v hříchu a toleruji v sobě to, co se Bohu nemůže líbit?” Ten verš, který následuje po mém textu, zní takto: “zachováváme jeho přikázání a činíme to, co se jemu líbí.”(1.Jan 3:22b). Otázka zní: “Pouze se snažíme ta přikázání dodržovat, nebo je prostě dodržujeme, protože se to Bohu líbí? Je to můj hlavní motiv, líbit se Bohu? Chci být jako Henoch, o němž bylo řečeno, že se líbil Bohu? Zachovávám jeho přikázání a snažim se mu zalíbit?” To jsou ty otázky, které se pokládají u soudu našeho svědomí, nikdy zde nebylo nic závažnějšího k řešení. Na tomto závisí náš věčný stav. Nejedná se o tvůj dům. Nejedná se o tvé zdraví. Jedná se o tvůj život v Bohu, o to, zda jsi Boží dítě a tudíž připravený čelit těm podivuhodným nádherám věčnosti. Vážení, neváhejte tyto záležitosti přivést k soudu svědomí. Pokud jste se tomu soudu dříve vyhýbali, tak tam jděte nyní a dopřejte své duši to slavné slyšení!
Tento soud je veden množstvím důkazů. A ty důkazy nemusíme hledat, prostě tu jsou. Pokud by se jednalo o otázku: “Myslí si o mě ostatní lidé, že jsem Boží dítě? Považují mě za věřícího, ve kterém víra pracuje skrze lásku?” Tak to by bylo něco jiného, museli bychom obeslat mnoho lidí, aby se vyjádřili o našem soukromém i veřejném životě. Ale náš případ nemá co do činění s ostatními lidmi. Svědomí je svědek, stejně jako soudce a porota. Celý proces se odehrává uvnitř. Nemůžeme vznášet námitky na svědky, protože jimi jsou naše vlastní srdce a svědomí. Musíme věřit tomu co říkají. Nemůžeme vznášet námitky ani proti rozsudku, protože naše vlastní svědomí je soudce, a velmi pravděpodobně nebudeme nespravedliví vůči sami sobě. Tolik si lichotíme a máme tolik lásky sami k sobě, že si nemůžeme přát aby nás soudil příznivějši soudce, než naše svědomí. Nemůžeme popřít jeho pravomoc na základě žádného předpokladu, nebo předsudku. A jaké množství důkazů dokáže naše srdce poskytnout! Důkazy, které jsou dokonce i více nezvratné, než naše činy. Povstave paměť a řekne: “Pamatuji si vše, co jsi udělal od svého obrácení, tvé nedostatky a porušení závazků.” Přednese dokonce i zločiny, které se nestaly, protože k tomu nebyla vhodná příležitost. Ty vášně, které propukly, ale byly skryté před ostatními. Naše představivost bude muset vydat svědectví, ó jak hříšná je představivost a jak těžké je ji ovládnout. Její svědectví je smutný příběh. Naše nálady se přiznají ke zlému hněvu, chtíč ke zlým touhám, naše srdce se přizná k chamtivosti, pýše a rebélii. Nadějnými svědky jsou zde ale přemožené hříchy, zlomené zlozvyky a potlačené touhy – to vše je upřímně přijato mezi důkazy a zváženo. Vše v nás bude muset říci, zda to bylo obnoveno nebo ne, zda to bylo převedeno ze tmy do světla a odešlo z moci hříchu a Satana pod moc Kristovu. Každá naše část vydá důkaz o milosti, nebo o neobnovenosti, a verdikt se řídí vahou toho důkazu. Srdce má množství důkazů, které nikde jinde nejsou známé, protože srdce ví o své hříšnosti a ví o své hořkosti. Lidské srdce může člověku odhalit tajemství, která by jsme se neodvážili říct ani nejbližšímu příteli. Tento soudní proces nemůže selhat z důvodu nedostatku důkazů.
Když probíhá soud, tak způsobuje velké napětí. Dokud se musím ptát svého srdce: “Odsoudíš mě, nebo mě zprostíš viny?”, tak se třesu. Možná jste viděli obraz pojmenovaný “Čekání na verdikt”. Malíř zde vložil do tváří čekajících postav všechny druhy nepokoje, protože to napětí je hrozné. Chvála Pánu, my nemusíme čekat na rozsudek našeho svědomí příliš dlouho. Vlastně bychom tuto záležitost nikdy neměli nechat v napětí, měli bychom ji vyřešit a to v Božím světle a pak chodit ve světle, tak jako Bůh je ve světle. Vyznávám, že nechápu klid, který vidím ve tvářích některých lidí, kteří žijí s tím, že nevědí, zda patří Bohu nebo ne. Pokud nejsi spasen, nebo si tím nejsi jistý, jak se opovažuješ odpočívat? Jsi v nebezpečí věčného hněvu? Pak nedopřej svým očím spánek, dokud nebudeš vědět, že jsi unikl z toho ohromného nebezpečí. Připadá mi, že vaše pochyby nemohou být skutečné, když nepůsobí vašemu srdci velkou bídu a agónii ducha. Člověku, který pochybuje o spasení a nemůže spočinout, tomu rozumím; ale člověk v pochybnostech o smíření s Bohem, který je veselý, je pro mne záhadou. Jak může být Boží milost v srdci, které si není jisté odpuštěním a přesto je pokojné? Je nesmírně bolestivé vést soud o své duši a čekat na verdikt.
Nicméně ještě se podíváme na jednu věc, než tuto záležitost opustím. Toto není ten nejvyšší soud. Pokud se stane, že se tento soud obrátí proti vám, pokud vás vaše srdce odsuzuje, pamatujte, že to není konečný verdikt. Ještě je tu vyšší soud. Líbí se mi, jak to jednou napsal apoštol Petr. On zapřel svého Mistra, a to opakovaně – a poté činil v slzách pokání. A když mu Pán říkal: “Šimone, synu Janův, miluješ mne?”(Jan 21:15a) Tak ho jeho srdce neodsoudilo v otázce lásky ke svému Pánu, ale trpce ho odsoudilo za zapření svého Pána. Takže, poté co odpověděl: “Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.”(Jan 21:15b) vynesl svůj případ k vyššímu soudu a řekl: “Pane, ty víš všechno, ty víš, že tě mám rád.”(Jan 21:17b) V momentech konfliktu vlastní duše je moudré ten případ vynést za hranice svého já, až k tomu Nejvyššímu. Těsně před naším dnešním textem je napsáno: “Podle toho poznáme, že jsme z pravdy, a tak před ním upokojíme svá srdce, i když by nás naše srdce odsuzovalo; neboť Bůh je větší, než naše srdce a zná všechno”(1. Janova 3:19-20)
Modlím se, abyste všichni pamatovali na to, že soud svědomí není ten konečný rozhodující soud. Vaše svědomí může usnout, nebo udělat chybu ve váš prospěch. Nebo naopak může být morbidní, nevzít v potaz všechna fakta a tím se obrátit proti vám. Protože zde může dojít k chybě úsudku, měli byste volat k tomu Nejvyššímu “Zkoumej mě, Bože”. Hlavně, pokud vás vaše svědomí odsuzuje, pamatujte, že je zde plné evangelium pro všechny zdarma, i pro největší hříšníky. Pokud stojíte dnešního rána před Bohem odsouzeni ve svém srdci, padněte na tvář a volejte: “Bože, buď ke mě milostivý”. Jakýkoliv verdikt vyjde z vašeho svědomí, vždy vám bude velmi užitečný – pokud se podle něj budete řídit. Pokud vás neodsuzuje, máte radostnou důvěru k Bohu; a pokud vás odsuzuje, tak vás to odsouzení může konečně zavést do naděje, která je předkládána vinným v evangeliu našeho Pána Ježíše Krista. Ať vám Duch Svatý žehná!
II. Zadruhé, dovolte mi promluvit o jednom příjemném tématu, konkrétně o zproštění viny uděleleném tímto soudem. “jestliže nás srdce neodsuzuje”(1. Jan 3:21a) Hleďte, mnozí mohou být zproštěni viny soudem svědomí, protože tu otázku položenou před naše srdce lze vyřešit. Můžeme zjistit, jestli upřímně věříme v Ježíše Krista; můžeme zjistit, jestli upřímně milujeme Boha a jeho lidi; můžeme zjistit, jestli je naše srdce poslušné příkazům Ježíše Krista. Toto nejsou mlhavé a záhadné otázky, které nelze vyřešit. Tento případ může být objasněn na jednu stranu, nebo na tu druhou. Není to obtíž, která by byla nad schopnosti tohoto soudu. Je dostatečně kompetentní k tomu, tu otázku s Boží pomocí rozhodnout podle písma.
Nicméně, tyto otázky musí být probírány se značným rozlišováním. Představte si člověka, který je velmi pokoušen. Je pokoušen ráno, v poledne i večer zlým pokušením. Svědomí nesmí říct: “Tento člověk není Boží dítě, protože je pokoušen”. Není to hřích být pokoušen, vždyť náš Pán Ježíš byl pokoušen ďáblem a přesto nikdy nezhřešil. Hojnost, ano, i velká hojnost pokušení není důkaz proti upřímnosti naší víry v Boha, naopak, někdy je to tak, že čím více jsme pokoušeni, tím více je v nás dobrých věcí, které se Satan snaží zničit.
Opakuji, že verdikt srdce musí být vynesen s rozlišováním, jinak bychom mohli soudit podle vnějších okolností, a tím se zmýlit. Nikdy neříkej něco jako: “Mám velké potíže s majetkem, s rodinou, nebo skleslostí ducha, takže nemohu být Boží dítě.” Nevychovává snad Bůh své děti? Co by to bylo za syna, kdyby ho otec nevychovával? Některé z těch nejlepších Božích dětí byly ty nejvíce sužované. Ano, a řeknu to napřímo, někteří z těch nejlepších křesťanů, kteří kdy žili, se museli potýkat s těmi nejhoršími okolnostmi, a tím se stali velice vhodnými pro nebe. Takže, když někdo namítá, že nejsme Boží děti, protože zažíváme těžkosti, tak to nesmíme tolerovat. Byli jsme zrozeni k problémům, tak jako jiskry vznikají aby letěly vzhůru.
Ani své nedokonalosti a slabosti nenechte rozhodnout proti sobě. Osvícené svědomí říká: “Je pravda, že tento člověk zhřešil, ale nebylo to úmyslné, bylo to z nepozornosti. Jeho duše nenávidí ten hřích do kterého upadla a činil hluboké pokání.” Výskyt hříchu v životě člověka není důkaz, že není pod milostí. Převaha hříchu, tolerování hříchu, zamilování si hříchu, dobrovolné pokračování v hříchu by jím byly, ale fakt, že nejsme dokonalí, když nad tím naříkáme a kajeme se, není odsuzující důkaz. Fakt, že můj syn je malý a slabý, není důkaz toho, že by nebyl mým synem. Ten chlapec může být podobný svému otci a přesto být malé batole. Slabosti a dokonce vady můžeme vyznávat, a přesto můžeme mít radostnou důvěru k Bohu. Takže ten verdikt musí být vynesen s velkým rozlišováním.
Ten verdikt musí být také vynesen s principy evangelia. Tak otázka postavená před sou svědomí nezní: “Dodržoval jsem perfektně zákon?” Odpověď by byla jednoduchá: “Vždyť na zemi není spravedlivý člověk, který by konal dobro a nehřešil”(Kazatel 7:20); “ze skutků zákona nebude před ním ospravedlněn žádný člověk”(Řím 3:20). Ta otázka zní: “Jsem věřící v Ježíše Krista? Spočívám v jeho spáse a dokazuji tuto pravdu láskou k Bohu a láskou k bratrům a děláním věcí, které těší Boha a vyhýbáním se věcem, které Ho zarmucují?” Ta otázka se netýká zásluh, ale milosti a ovoce milosti. Spása je z milosti a pouze z milosti. Takže moje starost by měla být: “Jsem spoludědic milosti? Jakkoliv nehodný mohu být, jsem obmytý Ježíšovou krví? Jsem ukryt v jeho spravedlnosti? Jsem přijat jako milovaný?” To je to, oč tu běží. Pokud to budete projednávat podle principů zákona, tak to bude špatně. U soudu našeho srdce nejsme souzeni podle starého zákona, ale podle nového zákona. Otevírá se jiná kniha – kniha života.
Dovolte mi říct, že ten proces soudu našeho srdce nikdy nesmí být řešen našimi pocity. Pokud bude naše srdce soudit správně, tak nikdy neřekne: “Jsem Boží dítě, protože jsem tak šťastný” ani neřekne, na druhou stranu: “Nemohu být Boží dítě, protože jsem smutný” Svaté pocity mohou být použity jako důkazy, ale je velmi těžké je odhadnout. Pocity jsou proměnlivé jako vítr; tolik jsou závislé na tělu a vnějších okolnostech, dokonce i na počasí. Protestuji proti tomu abych byl vláčen nahoru a dolů podle svých pocitů. Takže pocitům přikládám jen malou váhu. Když jsem velmi rád, říkám si: “Drž se, nenech se otrávit štěstím” A když je můj duch v úzkostech, tak volám: “Mé srdce, nebuď hloupé, nemáš proč být smutné, vždy se raduj v Pánu a nedůvěřuj tělu.” Takto se sebou zacházejte, protože otázka, která se nabízí není: “Jsem šťastný?”, ale: “Jsem upřímný věřící? A prokazuje se upřímnost mé víry dopady na můj život?” Hříšník se raduje stejně jako svatý, a svatý pláče stejně jako hříšník. Pointa není v tom jak se cítíme, ale v tom čemu věříme a co děláme.
Tato otázka našeho stavu musí být vyřízena rychle. Jak už jsem říkal, nesmíme s ní otálet. Víme, že soudy se obvykle protahují, ale tento se protáhnout nesmí. Ne, musíme se rychle dobrat spravedlivého závěru. Odsuzuje mě moje srdce, nebo mě neodsuzuje? Konečně zjistěte jasnou a srozumitelnou odpověď na tuto otázku. Pokud vás vaše srdce dnešního rána odsuzuje, pokud říkáte: “Ano, jsem člen církve, ale neměl bych být, nežiji, jak bych měl.” Pokud nevěříte v Krista; pokud cítíte, že nemáte lásku k bratrům, vezměte ten verdikt a jděte pokorně prosit Boha, aby obnovil vaše srdce. Dveře milosti jsou pro vás stále ještě otevřené. Ale, na druhou stranu, pokud vaše srdce říká: “Ano, se všemi svými nedostatky, se všemi svými slabostmi miluji Boha z celého srdce. Věřím v Krista, nemám nic jiného, na co bych se spolehnul, cele závisím na jeho dokonalém díle, visím na Kristu, tak jako obraz visí na skobě. Nejsem závislý na ničem jiném. Vím, že se ve mně stala změna, Věci, které jsem dříve miloval, nyní nenávidím, a věci, které jsem dříve nenáviděl, nyní miluji. Toužím po dokonalé svatosti v bázni před Hospodinem” Pak jste ve stavu, o kterém Jan říká: “jestliže nás srdce neodsuzuje, máme radostnou důvěru k Bohu.”(1. Jan 3:21)
Pojďme nyní na chvíli zvážit ten šťastný stav. Všichni si můžete užívat tu svatou troufalost před Bohem skrze konání Ducha Svatého.
III. Zvažme následky toho zproštění viny. Vezměte si situaci, kdy jste byli u soudu svého svědomí zproštěni viny. Vaše svědomí řeklo: “Je to upřímný člověk; je to věřící člověk; žije život pro Boha; je to poslušný a bohabojný člověk” a nyní máte radostnou důvěru k Bohu, nebo alespoň na ní máte právo.
Co tato důvěra, nebo smělost znamená? Je zde smělost v pravdivosti. Když poklekáme k modlitbě, tak víme, že se skutečně modlíme a nevysmíváme se Bohu. Když zpíváme, tak ta melodie vychází z našeho srdce. Když kážeme, tak kážeme to, čemu naše duše věří. Kdybych k vám dnes mluvil o věcech, kterými si nejsem jistý, tak by to byla mizerná práce, ale obvykle si kázání velmi užívám, protože ty věci, které učím, jsou mi útěchou a životem. I když byste si kázání neužili, tak já ano. Někdy si říkám: “Tyto doktríny jsou velice sladké – sám se na nich krmím, proto i ostatní lidé se jimi nakrmí. A pokud ne, tak je to jejich vlastní chyba.” Kuchař často ani neochutná svůj výtvor, ale se mnou to tak není. Protože sám věřím, tak mám smělost ve vyučování. Důvěra k Bohu je pravdivost ducha, která zabraňuje, abychom byli zahanbeni v tom, co pro Něj děláme. Můžete říci: “Cokoliv dělám, dělám upřímně. Přestože nejsem vším, čím bych chtěl být, to, co dělám před Bohem je pravdivé.”? Pak máte důvěru k Bohu. “Jedno vím, dříve jsem byl slepý a nyní vidím”(Jan 9:25b) Nedávám si brýle na slepé oči, abych ostatní přesvědčil, že vidím, ale opravdu vidím. Vím, že to tak je. Vím, že věřím, vím, že miluji Boha, vím, že miluji svatost. Tato hluboká upřímnost vyvolává v člověku imunitu proti souzení od ostatních lidí. Když má čisté svědomí, bez provinění, tak má svatou svobodu od formalit a předstírání. Podívejte se na pokrytce – ten se bojí aby ho neodhalili. Vše musí dělat co nejzdrženlivěji, aby nevzbudil podezření. Když si namalujete obličej, tak nesmíte brečet, ani se smát, jinak si to pokazíte. Když nosíte chatrné oblečení, tak nesmíte běhat a skákat, jinak se vám rozpadne. Musíte si dávat pozor na přešlapy, když jednáte s takovým podvodníkem. Pokrytec vás bude velmi přísně posuzovat, pokud se teď usmějete; a mne rovnou odsoudí, za to, že jsem vás přiměl k úsměvu při nedělním shromáždění. Chudák, musí se držet své korektnosti, protože je to to jediné, co má. V současné době obchodní krize se mnoho lidí bojí snížit své výdaje, aby je někdo nepodezříval, že zchudli, a snaží se vypadat dobře, aby tím co nejvíce oddálili svůj bankrot. Pokud by byli solventní, tak by se tak nebáli. Pokud vás vaše svědomí neodsuzuje, tak si užíváte požehnanou lehkost ducha, protože jste v pravdě.
Další typ důvěry, je důvěra k Bohu, jako k tomu, kdo nás přijal. Pokud mé srdce říká: “Ano, skutečně věříš”, pak vím z Božího slova, že mám věčný život. Je psáno: “Amen, amen, pravím vám, kdo věří ve mne, má věčný život”(Jan 6:47). Svědomí říká: ”Ano, máš víru” a srdce z toho vyvozuje, že tedy pro mě není odsouzení. Takže ospravedlněni vírou máme pokoj s Bohem skrze Ježíše Krista, našeho Pána. Věřte mi, ta nejsladší řeka, která zalévá poušť tohoto světa, je řeka radostné důvěry, že jsme přijati jako milovaní. Když toto víte, tak je váš život prozářen světlem přicházející slávy a vaše srdce se převelice raduje.
Toto působí, a možná je to to, co tím apoštol především zamýšlel, troufalost v modlitbě. Člověk, který ví, že je v pravdě a Bůh ho přijal, mluví s Bohem svobodně. Cítí svatou úctu před Bohem, a nepřeje si o ní nikdy přijít, ale je k Němu svatě troufalý. Není to nádherné vidět, jak Abraham rozmlouval s Bohem? Vyšel na místo, kde mluvil s Bohem a Bůh mu řekl, že se chystá zničit Sodomu. Jak nádherně a přesto troufale Abraham promluvil! “Ať je to od tebe vzdáleno, abys učinil takovou věc, že bys usmrtil spravedlivého s ničemou” (Gen 18:25) Cože?! Abraham odporoval Bohu? Představil si Abraham, že by Bůh udělal něco nespravedlivého? Určitě ne, ale byl troufalý, a toto byla jeho nejnaléhavější prosba, jaká ho napadla a tak jí předkládal znovu a znovu. A tlačil dál: “Hle, dovolím si mluvit k Panovníkovi, ačkoliv jsem prach a popel. Možná, že do padesáti spravedlivých bude chybět pět. Zničíš pro těch pět celé město?”(Gen 18:27-28) Je to nádherné přimlouvání a ilustruje to slova “radostná důvěra k Bohu”. Podívejte se na Jóba. Byl to člověk, kterého jeho srdce neodsuzovalo, protože mohl říci: “Kéž se stane, abych věděl, jak ho naleznu; jak se dostanu k jeho sídlu. Předložil bych před něj svůj spor, stížnostmi bych naplnil svá ústa.”(Jób 23:3-4) Přestože kvůli hrůzám, které na něj Bůh seslal, byl trochu vystrašený, byl si jistý klidem svého svědomí a měl radostnou důvěru k Bohu. Povšiměte si, nejen radostnou důvěru v Bohu, ale k Bohu. Radostnou důvěru, ve které mluvil s Bohem jako s přítelem. Rozumíte tomu? Určitě ne, pokud máte pochyby, jestli jste Boží děti. Takové podezírání z vás dělá zbabělce, protože pokud by vás vaše srdce neodsuzovalo a věděli byste, že stojíte v pravdě před Pánem, tak byste cítili svobodu v mluvení s Bohem.
To vede k obrovské jistotě v modlitbě. Podívejte se na kontext: “máme radostnou důvěru k Bohu a oč bychom žádali, dostáváme od něho, protože zachováváme jeho přikázání a činíme to, co se jemu líbí.”(1. Jan 3: 21b-22) Pokud chcete mít sílu v modlitbě, tak musíte mít čisto v životě. V Bibli není žádný slib učiněný všem, že o cokoli by žádali Boha, tak to dostanou; tento slib je učiněň pouze lidem určitého charakteru. Tento neomezený slib je určen lidem, kteří jsou posvěcení a nebudou žádat, ani je nenapadne žádat, o cokoliv, co není podle Boží vůle. Vzpomeňte si na tento verš: “V Hospodinu měj svoji rozkoš – On touhy tvého srdce naplní”(Žalm 37:4) Touhy člověka, jehož potěšení jsou v Hospodinu, budou vždy v souladu s jeho vůlí, takže je to člověk, který dostane vše, co chce. Pokud vše co děláte Boha těší, a váš život je čistý a svatý, pak zůstáváte v Boží lásce. Ježíš přece řekl: “Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li mé výroky ve vás, požádejte, oč chcete, a stane se vám.”(Jan 15:7) Neposvěcené touhy laskavě odmítne, ale vůle upřímně poslušného člověka je v souladu s Boží vůlí a proto bude naplněna. “A to je ta naprostá důvěra, kterou máme k němu, že když bychom o něco žádali podle jeho vůle, slyší nás.”(1. Jan 5:14)
Náš text také znamená, že takový člověk má radostnou důvěru k Bohu ve veškeré službě pro Boha. Podívejte se na Božího člověka, který má radostnou důvěru k Bohu, na kterého přišlo nebezpečí při věrném následování Pána. Vezměte si například Daniela. Daniel nepochyboval, co má dělat, když vyšlo nařízení, že kdokoliv se bude modlit, bude vhozen do lví jámy. Otevřel okno, jak byl zvyklý, podíval se směrem k Jeruzalému, šel na kolena a modlil se k Bohu, jakoby tam nebyl žádný zákaz. Radostná důvěra k Bohu mu říkala, že je v bezpečí při svých povinnostech. Nezkoumal, jaké ponese následky, stejně tak tři mládenci, když stáli před rozpálenou pecí říkali: “Je-li tomu tak, náš Bůh, jehož uctíváme, nás může vysvobodit z rozpálené ohnivé pece. I ze tvé ruky, králi, nás vysvobodí. Ale i kdyby ne, známo buď tobě, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a té zlaté soše, kterou jsi dal postavit, se nebudeme klanět.”(Dan 3:17-18) Toto je ta požehnaná důvěra k Bohu, kterou má ten, koho jeho srdce neodsuzuje. Pokud by Daniel řekl: “Budu se raději modlit ve sklěpě, nebo zatáhnu rolety na oknech.” tak by ztratil důvěru k Bohu a nebyl by tím člověkem, kterým byl. Pokud by ti tři mládenci řekli: “Pokloníme se, ale v srdci budeme protestovat, nebudeme skutečně uctívat tu modlu, ale budeme před tou sochou uctívat Boha.” neměli by důvěru k Bohu. Přátelé, jak hloupé triky dělají dnes lidé s tím, čemu říkají svědomí. Toto nádherné devatenácté století je nepochopitelné pro prostého, upřímného člověka. Svědomí dříve pracovalo nahoru a dolů; ano a ne; ale dnes dělá výstřední pohyby, naprosto nepopsatelné. Lidé dnes slouží ďáblu, ďábel je za to odměňuje, a přitom pořád básní o službě Bohu. Mějte čisté svědomí od všech přestoupení, ve všem přímé a čisté, a tak mějte důvěru k Bohu.
K tomu ještě máme radostnou důvěru k Bohu ve způsobu naší služby, takže si můžeme být jistí, že obdržíme všechnu nezbytnou pomoc. Bůh pomůže pravdivému člověku, který se dostane do úzkých a sám by to nezvládl. Může odvážně povolat ostatní služebníky svého Pána na pomoc. Podívejte se, jak Jozue bojoval s Amálekovci. Den nebyl dost dlouhý, a tak zavolal na slunce a řekl mu: “Zůstaň stát, slunce, v Gibeónu. I ty, měsíci, v údolí Ajalónu.”(Jozue 10:12) Potřeboval déle denní světlo a přikázal slunci a měsíci, aby se nepohnuli ani o píď, dokud neskončí pronásledování jeho nepřátel. Takže Boží služebník může žádat pomoc země i nebe, a pohnout všechny síly ke službě Bohu. Policista, který je v nesnázích, přikazuje, každému kolemjdoucímu: “Ve jménu krále, pomozte mi!” Stejně tak, pokud děláte práci svého Boha, a svědomí vás neodsuzuje, můžete povolat na pomoc všechny nebeské anděly, a všechny přírodní síly, jak to bude nutné.
Kéž bych měl dost času, abych vám řekl vše, co znamená radostná důvěra k Bohu. Znamená pokoj, dokonalý pokoj. Pohlédněte na Pána, když zuřila bouře. Burácející vlny téměř potápěly loď, na které byl, ale On klidně spal. Nikdo, kromě něj se neodvážil podřimovat, protože nikdo jiný neměl takovou důvěru k Bohu. Věděl, že ta loď je v bezpečí, tak proč by se bál? Pravda, on byl Pán, vládce nad mořem, a byl zodpovědný nejen za svou loď, ale i za všechny ostatní lodě, které byly ten den na moři. Ale to ho nepřipravilo o spánek, spolehl se na Boha a v klidu usnul. Bylo to to nejlepší. Vy i já můžeme udělat to samé: nemusíme se bát, nebo být vyděšení, nebo znepokojení. Pouze důvěřujme Bohu a čiňme dobré věci, a budeme zůstávat u Božího stolu a budeme nasyceni. To je radostná důvěra k Bohu.
Tato důvěra se často obrací v samotnou radost, při které křesťan přetéká potěšením z Boha. Nemůže skrýt své štěstí. Jak řekl Šalamoun: “Jdi, jez v radosti svůj chléb a pij v dobrém rozmaru své víno, protože Bůh dávno našel zalíbení ve tvém díle.”(Kazatel 9:7) Žije naplno s manželkou a jeho děti jsou mu požehnáním. Když jde do práce, tak se raduje ze služby Bohu a navrací se domů, aby se vložil do péče svého Boha a Otce. Ví, že je vše v pořádku.
Požehnaný člověk, který má radostnou důvěru k Bohu. Takový když uléhá na smrtelné lože, když přijde zpráva, že se jeho duch má navrátit k Bohu, tak umírá bez vyděšení. Jeho svědomí ho neodsuzuje, a proto trpělivě uléhá a čeká na znamení, že bude s Bohem. Mezitím nebeské světlo zalije jeho obličej a ti, kdo ho přišli utěšit a rozveselit, slyší zvláštní slova, jako noty nebeských ptáků, z jeho úst. Vidí, že má bolesti, ale zároveň pozorují že je ponořen v radosti. Domnívají se, že umírá, ale on svědčí že vstupuje do života. Perlová brána je před ním otevřená, třpyt zlatých ulic dopadá na jeho pohasínající oči. Slyš jak zpívá, jak mu jen hlas dovolí:
Až jednou skončí moje zemská služba
a věrný Pán mne k sobě povolá
pak splní má se nejvroucnější tužba
radostně, vděčně duch můj zavolá
již plesá tobě vstříc můj duch
Tys slavný Bůh
Nyní je pryč, pryč v zemi duchů. Stojí před svým Bohem a nemá strach. Má oči, jako oči orla, které snesou tu záři věčného slunce. Jeho srdce ho neodsuzuje a má radostnou důvěru k Bohu. Uprostřed té nadpřirozené nádhery volá: “Můj Otče”, andělé volají: “Pán a Bůh”, ale on říká: “Můj Otec”, a tito věrní sluhové připravují místo pro královské dítě. Doprovází tu šťastnou duši k požehnaným nohám Nejvyššího. Zde ho zanecháme. “Milovaní, jestliže nás srdce neodsuzuje, máme radostnou důvěru k Bohu” (1. Jan 3:21) Bůh vám žehnej. Amen.
Preložené z: https://www.spurgeon.org
