“A Ježíš zvolal mocným hlasem: “Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.” Když to řekl, vydechl naposled.” Lukáš 23:46
To byla poslední slova našeho Pána Ježíše Krista před smrtí, “Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.” Může to být poučné, když vám připomenu, že Kristových zvolání z kříže bylo sedm. Pokud bych nazval každé toto zvolání slovem, pak mluvíme o sedmi posledních slovech Pána Ježíše Krista. Dovolte mi, abych vám je připoměl. První, když ho přibili ke kříži, bylo: “Otče, odpusť jim; neboť nevědí, co činí.” Lukáš nám toto slovo uchoval. Když jeden z těch dvou zlodějů řekl Ježíšovi: “Pane, vzpomeň si na mne, až vejdeš do svého království,” řekl mu Ježíš: “Amen, pravím tobě, ještě dnes budeš se mnou v ráji.” To Lukáš také pečlivě zaznamenal. Později náš Pán ve svém velkém utrpení viděl svou matku se zlomeným srdcem, stojící pod křížem a hledící na něj s nevýslovnou láskou a zármutkem. Řekl jí: “Ženo, hle tvůj syn!” a svému milému učedníkovi: “Hle, tvá matka!” a tak jí poskytl domov, když on sám by měl být pryč. Tento výrok byl uchován pouze Janem.
Čtvrté a centrální slovo oněch sedmi bylo: “Eloi, Eloi, lama sabachthani?”, které je vykládáno, “Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?” To bylo vyvrcholení jeho zármutku, centrální bod celé jeho agónie. To nejstrašnější slovo, které kdy splynulo ze rtů člověka a které vyjadřuje podstatu nepředstavitelné agónie. Je řečeno jako čtvrté, jako by potřebovalo tři zvolání před sebou a tři po sobě, jako své bodyguardy. Ono vypovídá o dobrém muži, Synu Božím, o tom Synu Božím, který byl opuštěn vlastním Bohem. Toto prostřední slovo ze sedmi se nachází v Matouši a Markovi, ale ne v Lukášovi nebo Janovi; ale páté slovo nám Jan zachoval; je to: “žízním,” nejkratší, a ne zcela nejostřejší ze všech slov, i když z tělesného pohledu je možná nejostřejším z nich všech. Jan si také cenil jiného velmi vzácného zvolání Ježíše Krista na kříži, je tím ono podivuhodné:, “Je dokonáno.” To bylo jeho předposlední slovo, “Je dokonáno” dovršení celé jeho životodárné práce, nic nenechal nedokončené, žádné vlákno nenechal opuštěné, celé plátno vykoupení bylo utkané, a bylo to dokončeno k dokonalosti. Poté, co řekl “Je dokonáno” pronesl poslední slovo ze všech, “Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha” . To jsem vzal jako text pro dnešní kázání, na který se za chvíli podíváme.
O těchto sedmi zvoláních toho bylo mnoho řečeno mnoha různými pisateli. A přesto, že jsem mnoho z nich četl, nemohu se k nim vyjadřovat, protože oni si velmi libovali v těchto zvoláních. A ti nejstarší pisatelé z toho, čemu dnes říkáme Římská škola, nejsou překonáni, a to ani protestanty, ve svém intenzivním zkoumání každého písmenka těchto sedmi zvolání. Nekdy objeví nové významy, které jsou mnohem bohatší a vzácnější, než ty, které jim přisuzují moderní kritici. Moderní kritici mají často “oči krtka”, které vidí věci kde není co k vidění a naopak nevidí to, co stojí za vidění. Moderní kritiku, stejně jako moderní teologii, pokud dáte do zahrady Eden, neuvidí ani květinu. Je jako písečná bouře, která zuří a pálí, je bez rosy nebo pomazání; ve skutečnosti je to pravý opak těch vzácných věcí a dokazuje, že není Bohem požehnaná, a sama není požehnáním pro lidi.
Co se týče těchto sedmi zvolání z kříže, mnoho autorů z nich čerpá těchto sedm povinností. Poslouchejte. Když náš Pán řekl: “Otče, odpusť jim,” řekl nám: “Odpusťte svým nepřátelům.” I když vámi opovrhují a působí vám strašlivé bolesti, buďte připraveni je omilostnit. Buďte jako strom santal, který navoní sekeru, která ho pokácí. Buďte všichni zdvořilí a laskaví a plní lásky, a toto ať je vaše modlitba: “Otče, odpusť jim.”
Další povinnost je převzata z druhého zvolání, je to pokání a víra v Krista, neboť řekl umírajícímu zlodějovi, “Ještě dnes budeš se mnou v ráji.” Přiznali jste, jako on, svůj hřích? Máte stejnou víru a stejný přístup k modlitbě? Pak budete přijati stejně jako on. Naučte se z toho druhého zvolání povinnosti pokání a víry.
Když náš Pán ve třetím zvolání řekl matce: “Ženo, pohleď, tvůj syn!”, učil nás povinnosti synovské lásky. Žádný křesťan nesmí mít nedostatek lásky k matce, otci ani k nikomu z těch, kteří jsou s ním spjati podle vztahů, které určil Bůh. Ó, ať láska umírajícího Krista ke své matce nenechá žádného muže zapomenout na svou matku! Nosila tě, nes ji v jejím stáří a miluj ji až do konce.
Pánovo čtvrté zvolání nás učí být závislý na Bohu a věřit mu: ” Bože můj, Bože můj.” Podívejte se, jak se s ho drží oběma rukama: ” Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?” Nemůže snést být odloučen od Boha; všechno ostatní mu působí jen málo bolesti ve srovnání s odloučením od Boha. Tak se nauč být závislý na Bohu, držet se Ho vírou oběma rukama; a jestli se ti někdy zdá, že tě opustil, volej za ním a křič: “Ukaž mi, proč jsi se proti mě obrátil, neboť já nemohu být bez tebe.”
Páté zvolání, “žízním” nás učí, abychom pohlíželi s úctou na plnění Božího slova. “Potom, když Ježíš věděl, že už je všechno dokonáno, aby se naplnilo Písmo, řekl: “žízním” Dbejte na to aby jste ve všech svých zármutích a slabostech zachovali slovo Boží a poslouchali přikázání. Naučte se doktríny a radujte se v zaslíbeních. Stejně jako Pán řekl “žízním” aby se naplnila písma, tak i vy dbejte na písmo, a to i v maličkostech.
Šesté zvolání, “Je dokonáno” nás učí dokonalou poslušnost. Dodržujte Boží přikázání; žádné nevynechte, držte se poslušnosti, dokud neřeknete: “Je dokonáno”. Dělejte svou práci, poslouchejte svého Pána, bojujte a služte podle jeho vůle a nepřestávejte dokud nebudete moci říct svému Pánu: “Je dokonáno”. “Dokončil jsem práci, kterou jsi mi dal”.
A poslední zvolání, “Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha,” nás učí oddanost. Odevzdej Bohu všechny své věci, dokonce i svého ducha. Buď klidný, a cele se vydej Bohu. A toto ať je tvé motto: “Do tvých rukou, Otče, odevzdávám svého ducha.”
Vidíš ho jako přímluvce? On volá :”Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí”. Díváš se na něj jako na krále? Pak slyš jeho volání: “Amen, pravím tobě, dnes budeš se mnou v ráji.” Považuješ ho za opatrovníka? Tak slyš jak říká Marii: “Ženo, pohleď, tvůj syn!” a Janovi: “Pohleď, tvá matka”. Chceš nahlédnout do temnoty agonie jeho duše? Poslechni si jeho křik: ” Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?” Rozumíš té opravdovosti a intenzitě jeho tělesného utrpení? Tak slyš jak říká: “žízním”. Pohlédni na jeho utrpení a pochopíš, že s tebou může cítit v tvých utrpeních, když sám tak trpěl na kříži. Vidíš ho, jako dokonavatele tvého spasení? Slyš jeho zvolání: “Consummatum est – je dokonáno”. Jak krásný pohled. Zde vidíš toho požehnaného dokonavatele tvé víry. A podíval by ses ještě jednou, abys pochopil, že to utrpení podstoupil dobrovolně? Pak slyš jak říká, ne jako ten, koho okrádají o život, ale jako ten, který odevzdává svou duši: “Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha”.
Není toho snad mnoho, co se můžeme naučit z těchto sedmi zvolání z kříže? Těchto sedm překrásných not by nám hrálo nádhernou hudbu, kdybychom věděli jak ji poslouchat. Ještě jednou vám to shrnu. Na začátku vidíme Kristův vztah k lidem: “Otče, odpusť jim”. Je bok po boku s hříšníky a snaží se je omluvit: “Oni nevědí, co činí”. Dále vidíme jeho královskou moc. Otevírá nebeskou bránu pro umírajícího zločince a říká mu, aby vstoupil. “Ještě dnes budeš se mnou v ráji.” Zatřetí pohleďte na jeho lidský vztah. Jak je podobný nám! “Ženo, pohleď, tvůj syn!” Vzpomínáte, jak řekl: “Kdo činí Boží vůli, to je můj bratr, má sestra i matka” (Marek 3:35). Je z masa a kostí, stejně jako my. Patří do lidské rodiny. Je více člověkem, než kdokoliv jiný. Stejně jistě, jako je Bohem, je i člověkem. Vzal na sebe přirozenost nejen židů, ale i pohanů. Má svou vlastní národnost, která je nade všechny, on je člověk lidí, syn člověka.
Dále pohleď, jak bere náš hřích. Ptáte se která je to nota? No, vlastně všechny z nich, ale především tato: “Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?” To proto, že nesl naše hříchy na svém vlastním těle na kříži, proto ho Bůh opustil. “Toho, který hřích nepoznal, za nás učinil hříchem”(2. Kor 5:21) A proto zní ten hořký křik: “Eloi, Eloi, lama sabachthani?” Pohleď na něj v tom pátém zvolání “žízním”, jak bere nejen náš hřích, ale i naši slabost a veškeré utrpení naší lidskosti. Vidíme jeho plnost a zároveň jeho slabost, jeho dostatečnost a zároveň jeho zármutek, slyš jak volá “Je dokonáno”. Jak nádherná plnost zní v této notě. Spása je cele vydobyta. Je to hotové. Je to perfektní. Nezůstala ani jediná kapka v tom kalichu hořkosti. Ježíš ho vyčerpal až do dna. Už nelze přidat ani haléř k výkupnému. Ježích ho celé zaplatil. Pohleď na jeho plnost v tom zvolání “Je dokonáno”. A nyní, pokud vidíte, jak nás se sebou smířil, pohleďte na muže, který se kvůli nám stal prokletím, jak se vrací ke svému Otci s požehnáním a bere nás s sebou, když nás pozdvihuje tím posledním vzácným slovem: “Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha”.
Ježíš se vrací k Otci, protože “Je dokonáno” a my přicházíme k Otci skrze jeho dokonalé dílo.
Já jsem se naučil hrát jen dvě nebo tři melodie na tuto harfu, ale je to nádherný nástroj. Je to sedmistrunná harfa a čas ani celá věčnost nebudou schopné z ní dostat všechnu hudbu, kterou obsahuje. Těchto sedm posledních slov věčného Krista nám bude hrát překrásnou melodii po celou věčnost.
Žádám vás ještě na chvíli o vaší pozornost, protože nyní se podíváme do našeho dnešního textu. “Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.”
Vidíte našeho Pána? Umírá a jeho tvář je otočená k lidem. Jeho poslední slova k lidem byla “Je dokonáno”. Slyšte všichni lidé, on mluví k vám “Je dokonáno”. Mohli byste snad mít lepší slova než tato na své rozloučení v poslední hodině? Říká vám, aby jste se nebáli, že jeho dílo je nedokončené, a netřásli se, že je nedostatečné. Mluví k vám a deklaruje “Je dokonáno”. Nyní je s vámi hotový a obrací svou tvář jinam. Jeho práce je hotová, jeho nadlidský úkol je splněn, a jako velký vítěz se vrací k trůnu svého Otce a volá, ale už ne k nám. Jeho poslední slova směřují k Otci, “Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha”. Jsou to jeho první slova směřovaná svému Otci poté, co “Je dokonáno” a na nějaký čas jsou to jeho poslední slova, neboť od nás odchází. Přemýšlejte nad nimi ať jsou to i vaše první slova, se kterými se vrátíte ke svému Otci. Ať jsou tím, co řeknete nebeskému Otci v hodině vaší smrti. Tato slova byla velmi otřepaná v dobách Říma, ale nejsou tím pro nás znehodnocená. Každý umírající je citoval v latině: “In manus tuas, Domine, commendo spiritual meum.” Nebo se je alespoň pokoušeli říci v latině a pokud se jim to nedařilo, tak je za ně odříkal někdo jiný. Stalo se z nich takové zaříkávadlo; a tak ztratila svou sladkost v našich uších v latině. Ale v našem jazyce budou vždy samotnou podstatou umírajícího svatého, “Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.”
Určitě stojí za povšimnutí, že poslední slova našeho Pána byla citací písma. Tato věta byla vzata, jak určitě mnozí víte, z 31. žalmu z šestého verše. Jaký důkaz toho, že Ježíš byl plný Bible. Nebyl jedním z těch kteří podceňují Boží slovo. Byl ho plný. Byl tak plný písma, jako bylo Gedeonovo rouno plné rosy. Ani ve svém umírání nemohl jinak, než citovat písmo. Takto to psal David: “Do tvých rukou poroučím svého ducha. Ty jsi mě vykoupil Hospodine, Bože pravý”(Ž 31:6). Milovaní, náš Spasitel tu větu upravil, aby mu seděla. Vidíte, jak tam musel něco přidat, aby to sedělo na jeho případ? A co přidal? Slovo “Otče”. David řekl: “Do tvých rukou poroučím svého ducha”, ale Ježíš řekl: “Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha”. On měl proti Davidovi výhodu. Věděl toho víc než David, protože byl, narozdíl od Davida, syn Boží. On byl synem Božím velmi vysokým a zvláštním způsobem věčného synovství; a proto začíná svou modlitbu slovem: “Otče”. A poté bere něco od Davida. Musel to tak udělat, protože David řekl: “Do tvých rukou poroučím svého ducha. Ty jsi mě vykoupil”. Náš požehnaný pán nebyl vykoupen, protože on sám je vykupitel. Mohl říci: “Do tvých rukou poroučím svého ducha, protože jsem vykoupil své lidi”, ale to neřekl. Jednoduše si vybral tu část, která na něj pasovala a použil ji jako svou vlastní: “Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha”. Bratři, nemůžete udělat nic lepšího, než citovat písmo, obzvláště v modlitbě. Nejsou žádné modlitby lepší než ty, které jsou plné Božího slova. Nechť je mnoho naší mluvy ochuceno Biblí. Kéž by to platilo i pro mne. Lidé se smáli našim puritánským předkům, protože pojmenovávali své děti podle Biblických textů; Ale já budu mnohem raději, když se mi budou smát za to, že toho beru příliš z Bible, než aby se mi smáli za to, že toho beru příliš z podřadných knih. Novely, kterými – a je hanba že to říkám – jsou prošpikována mnohá kázání, ano prošpikována novelami, které se nesluší aby četl slušný člověk. Bože, zachraň nás z této zvrácenosti!
Tak tedy vidíte jak dobře náš Pán používal písmo, a jak, od prvního zápasu s ďáblem na poušti až po jeho poslední utrpení na kříži, vždy jeho zbraní bylo: “je psáno”.
Teď přicházíme k samotnému textu, a budu z něj kázat jen krátkou chvíli. Zaprvé se naučíme doktrínu tohoto posledního zvolání z kříže, zadruhé se podíváme na povinnost, která z toho vyplývá a zatřetí se budeme radovat z toho privilegia, které přináší.
I. Zaprvé, naučíme se doktrínu tohoto posledního zvolání našeho Pána na kříži.
A co je touto doktrínou? Bůh je jeho otec, a Bůh je náš otec. On, který sám řekl “Otče”, si neřekl pro sebe “náš Otče”, Protože Otec je Ježíšovým Otcem vyšším způsobem, než je naším Otcem. A přesto je stejně pravdivě Kristův Otec jako náš Otec, pokud jsme uvěřili v Ježíše. “Neboť všichni jste synové Boží skrze víru v Kristu Ježíši” (Gal 3:26). Ježíš řekl Marii Magdaléně: “Vystupuji k Otci svému i k Otci vašemu, k Bohu svému i k Bohu vašemu.” (Jan 20:17). Věřte té doktríně otcovství Boha a jeho lidu. A jak jsem vás již varoval, opusťte doktrínu univerzálního Božího otcovství, protože je to lež, a hluboký podvod. Naprosto ničí doktrínu adopce, kterou nás učí Bible, protože jak by mohl Bůh adoptovat ty, kdo už jsou jeho děti? Dále ničí doktrínu obnovení, která je také určitě v Bibli. Skrze obnovení a víru se stáváme Božími dětmi, ale jak bychom se jimi mohli stát, pokud bychom jimi byli už předtím? “Těm však, kteří ho přijali, dal pravomoc stát se Božími dětmi, těm, kteří věří v jeho jméno. Ti se nenarodili z krve, ani z vůle těla ani z vůle muže, nýbrž z Boha”(Jan 1:12-13). Jak by nám Bůh mohl dát pravomoc stát se Božími dětmi, pokud bychom jimi byli už předtím? Nevěřte té ďáblově lži, ale věřte Boží pravdě – tomu, že Kristus a všichni ti, kdo jsou vírou v Kristu, se mohou radovat z Božího otcovství.
Dále se naučte doktrínu, že v této skutečnosti leží naše hlavní útěcha. V hodině našeho trápení, v době bojů, říkejme “Otče”. Všiměte si, že Ježíšovo první zvolání z kříže je v tomto stejné jako to poslední. Ta nejvyšší nota je podobná té nejnižší. Ježíš začíná zvoláním: “Otče, odpusť jim” a končí zvoláním: “Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha”. V těžké povinnosti, jako je odpuštění, volejte “Otče”. V utrpení a umírání volejte: “Otče”. Vaše síla je v tom, že jste opravdu děti Boží.
Další doktrína k naučení říká, že umírání je odchod domů k našemu Otci. Nedávno jsem jednomu starému příteli řekl: “Starý pan ten-a-ten odešel domů”. Myslel jsem tím, že umřel. On na to regoval otázkou: “Jistě, kam jinam by šel?” Mám za to, že to byla moudrá otázka. Kam jinam bychom šli? Když zešedivíme a naše životní dílo je hotové, kam bychom měli jít, než domů? Takže, když Ježíš řekl “Je dokonáno”, jistě, že jeho další slovo bylo “Otče”. Dokončil své poslání na zemi a nyni jde domů do nebe. Tak jako dítě utíká do naručí své matky, když je unavené a chce spát, tak Kristus řekl “Otče” než upadl do spánku smrti.
Naučte se další doktrínu, že pokud Bůh je náš Otec a když umíráme a říkáme, že jdeme domů, tak on nás přijme. Nic nenapovídá tomu, že pokud odevzdáme ducha do Božích rukou, tak nás nepřijme. Vzpomeňte si, jak Štěpán pod sprchou kamení volal: “Pane Ježíši, přijmi mého ducha”(Skutky 7:59). Ať, až budeme umírat, je toto naše poslední myšlenka a poslední zvolání “Otče, přijmi mého ducha”. Nepřijme snad nebeský Otec své děti? Když vy, ač jste zlí, přijímáte své děti na noc domů, nepřijme vás snad váš nebeský Otec, až dokončíte svou práci na zemi? To jsou doktríny, které nás toto Kristovo zvolání učí, Boží otcovství a vše, co z něj vychází.
II. Zadruhé, procvičujme ty povinnosti, které z toho vyplývají.
První povinnost, kterou tam vidím, je oddanost. Kdykoliv jste v nesnázích, nebo vás něco vyděsí, odevzdejte se Bohu. Řekněte “Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha”. V jedné písni zpíváme:
Skláním se před tvou vůlí, ó Bože, a vyvyšuji tvé cesty. A každý den, co budu živ, budu hledat, jak se ti líbit víc a víc.
Další je povinnost modlitby. Když se nacházíte v bolesti a jste obklopeni smutkem, stále se modlete. Nepřestávejte volat “náš Otče”. Nekřičte jen tak do větru, váš nářek není doktor, ale volejte “Otče”. Nevolá toto snad i dítě, které se ztratí? Bude-li pozdě v noci samo v místnosti, nezačne snad volat “Otče”? A není snad Otcovo srdce pohnuto tím voláním? Je tu někdo, kdo nikdy nevolal k Bohu? Je tu někdo, kdo nikdy neřekl “Otče”? Pak, můj Otče, prosím vlož do nich svou lásku, ať ještě dnes řeknou “Vstanu, a půjdu za svým Otcem”. Budete známí jako děti Boží, když toto volání budete mít na srdci a na jazyku.
Naší další povinností je být zavázán Bohu vírou. Vydejte se Bohu a důvěřujte mu. Každé ráno, když vstanete, vložte sami sebe do Boží péče. Zamkněte se jakoby do skříně Boží ochrany. A každý večer, když odemknete tu skříň a jdete spát, odevzdejte klíče do rukou toho, který je schopen vás chránit i v nějtěžších chvílích. Než jdete spát, odevzdejte se Bohu. Tím myslím, dělejte to, i když tam není nic, co by vás děsilo, když jde vše hladce, když vane jemný jižní vánek a vaše loďka jede k vytouženému nebi, stejně nepřestávejte v modlitbách. Ten kdo sám vyřezává se pořeže a bude mít jen prázdný talíř. Ten kdo nechává vyřezávat Boha, bude mít často na stole dobré tučné věci. Pokud mu budete důvěřovat, Bůh vás odmění důvěrou, jakou jste nikdy neviděli.
A procvičujte i další povinnost, uvědomujte si osobní a nepřetržitou přítomnost Boha. “Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha” “Jsi zde; vím že jsi zde. Uvědomuji si, že jsi zde v čase utrpení a nebezpečí; a vydávám se ti do rukou. Tak jako bych se svěřil policistovi, nebo vojákovi, kdyby na mě někdo zaútočil, tak se svěřuji do rukou neviditelného strážce noci, neúnavného strážce dne. Ty zakrýváš mou hlavu v boji. Skrývám se pod tvými křídly, jako kuře u své matky”.
Toto jsou tedy vaše povinnosti. Vydat se Bohu, modlit se k Bohu, zavázat se Bohu a odpočívat v přítomnosti Boha. Ať vám Duch Boží pomáhá procvičovat tyto vzácné povinnosti.
III. A nakonec, radujme se z toho privilegia.
Na prvním místě, radujme se z toho velikého privilegia, že můžeme odpočívat v Bohu v časech nebezpečí a bolesti. Doktor ti právě řekl, že budeš muset na operaci. Řekni “Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha”. Je možné, že ta tvoje slabost, ta tvoje nemoc, se zhorší a budeš muset zůstat v posteli po mnoho dní. Tak řekni “Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha”. Neděs se, to ti nepomůže. Neboj se budoucnosti, to ti taky nepomůže. Vydej se – je to tvoje privilegium udělat to – do opatrovnictví těch rukou, které pro tebe byly probodeny, vydej se té lásce, která vychází ze srdce, které bylo probodeno kopím pro tvou spásu. Je úžasné jaký pokoj ducha může dát Bůh muži, nebo ženě, v těch nejhorších podmínkách. Ó, jak někteří mučedníci zpívali na hranicích. Jak se radovali, když byli na popravištích! Bonnerův uhelný důl, tam za řekou, ve Fullhamu, kde umlčel mnoho mučedníků, bylo zvrácené místo. Říká se, že lidem leželo v žaludku jak sladce zpívají vězni ze dna toho uhelného dolu. Bonner řekl “střílejte na ně, ať nedělají takový hluk”. A oni mu říkali, že by také dělal takový hluk, kdyby měl v srdci tolik radosti. Když jsi vydal svého ducha do Božích rukou, pak budeš mít sladký pokoj i v dobách nebezpečí a bolesti.
Další privilegium je odvážná jistota v dobách smrti, nebo ve strachu ze smrti. Byl jsem veden k rozjímání nad tímto textem úžasným způsobem minulou čtvrteční noc. Možná nikdo nezapomenete tuto noc. Myslím, že já na ni nikdy nezapomenu, i kdybych žil tak dlouho, jako Metuzalém. Když jsem šel odtud domů, tak celá cesta byla jako nepřetržitá střelba. A čím dál jsem šel, tím jasnější byly blesky. Když jsem došel na ulici Leigham Court, zdálo se, že blesky tvoří sloupy mezi zemí a oblohou. Nakonec, když jsem vyšel na vrchol kopce, přišlo velké překvapení, snesl se příval krupobití, kroupy, které se nebudu pokoušet popsat, protože by jste si mysleli, že přeháním. Utíkal jsem a můj přítel se mnou. Jen těžko jsme mohli očekávat že se dostaneme domů živí. Byli jsme v samotném oku té bouře. Vše kolem nás, na všechny strany i v nás vypadalo, jako tekutá elektřina. Boží pravice se zdála připravená k válce. Pomyslel jsem si “Tak, teď pravděpodobně odejdu domů” a vydal jsem svého ducha Bohu. A od toho momentu, i když nemohu říci že by se mi líbily hromy a blesky, jsem se cítil úplně klidný, tak jak jsem zde před vámi, možná i trochu klidnější, než před tolika lidmi. Radoval jsem se, že každou chvíli už mohu pochopit více, než co jsem se mohl naučit na zemi, a v okamžiku vidět více, než kdybych zde žil celé století. Řekl jsem svému příteli “Vydejme se Bohu; víme, že plníme své povinnosti a vše je s námi v pořádku”. A mohli jsme se jen radovat ve vyhlídce, že brzy budeme s Bohem. Neodvezl nás ohnivý kočár. Byli jsme ušetřeni, abychom ještě chvíli pracovali zde na zemi. Ale uvědomuji si tu sladkost toho být schopen se se vším vypořádat, nemít žádné přání, žádnou vůli, žádná slova, jen modlitbu, jen vzít své srdce a podat ho velkému Ochránci, říci “Otče, postarej se o mě. Ať budu žít, nebo ať umřu. Dále už po ničem netoužím. Ať je vše jak chceš ty. Do tvých rukou odevzdávám svého ducha”.
Toto privilegium není účinné jen v nebezpečí, nebo ve vyhlídce na smrt, ale je také plné suverénní radosti. Milovaní, pokud umíme vydat sami sebe do Božích rukou, jaké je to krásné místo k přebývání. Jsou tam spousty hvězd. Je tam celý vesmír. Boží ruce drží pilíře země, které nikdy nespadnou. Když se dostaneme do Božích rukou, tak jsme tam, kde všechno odpočívá, máme tam domov a radost. Dostali jsme se z nicotnosti stvoření do vší dostatečnosti Stvořitele. Ó, jděte tam, spěchejte tam milovaní přátelé a dále žijte v rukou Božích.
“Je dokonáno” Ty jsi to nedokonal, to Kristus. Vše je hotové. Na vás je jen projít tím, co on pro vás už dokončil a ukázat to lidem na svém životě. A protože je vše hotové, řekněte “Nyní Otče, se vracím k tobě. Můj život bude dále bude v tobě. Moje radost se scvrkne v přítomnosti všemohoucího, zemře ve věčném životě, Mé ego zmizí v Hospodinu. Ať jsem stvořen jen pro svého Stvořitele, a prohlašuje jen jeho slávu”. Ó, milovaní začínejte každé ráno a končete každý večer se slovy “Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha”. Pán buď se všemi vámi. Pokud jsi se nikdy nemodlil, Bůh ti pomáhej, abys začal nyní. Amen
Preložené z: https://www.spurgeon.org
